20.3-21.3.2010
Ráno dobalujeme poslední věci a vyhazujeme přebytky, které už není kam dát. Chystáme si i oblečení do chladné Evropy. Pomalým tempem vyjíždíme z ranního Spencer campu a napojujeme se na krátký úsek dálnice před Christchurchem. Musíme ještě před vrácením auta doplnit plnou nádrž. Stavíme u Shellky a dáváme si kafe z automatu. V klidu si ho Vychutnáváme u kraje silnice. V Apexu vracíme auto poměrně roztržitému chlapíkovi, kterého ani moc nezajímá, že se mu snažíme říct o problému s kamínkem v brzdách a píchlé pneumatice. Jen zmateně pokyvuje hlavou a říká, že jestli chceme na letiště, ať se na chvíli zaboříme do měkkých křesel v pobočce Apexu. Dodávka se objevuje asi po 20 minutách a veze nás kousek na letiště, kde se musíme proplést kolem rozestavěného terminálu. V terminálu pro místní přelety koukáme, že se musíme sami odbavit pomocí malých pultíků. Pro New Zealand Airways tam nejsou přepážky s živýma lidma. Čučíme na to jak z jara a zkoušíme nejbližší, svůdně poblikávající dotykovou obrazovku s nápisem "Dotkni se mně". Naštěstí to není tak hrozné, jenom musíme zadat naše jména, let a destinaci. Ze štěrbiny vyjíždí dlouhá, potištěná samolepka s čárovým kódem, kterou máme nalepit na bágl a z druhé štěrbiny vypadává palubní vstupenka. Paráda. Teď už jen u blízkého posuvného pásu odevzdáváme velké bágly, na kterých obsluha čtečkou přejede nalepené samolepky s kódem. Projít bezpečnostní kontrolou a šup do letadla, které nás nese z Christchurche do Aucklandu. Po asi hoďce letu přistáváme na severním ostrově Nového Zélandu, bereme si z pásu zpět naše zavazadla a přemisťujeme se k opodál ležícímu mezinárodnímu terminálu. Je fajn teplo, úplně stejné počasí, které jsme v Aucklandu zažili už 2x. Stojíme frontu v check-inu aerolinek Cathay Pacific a paní nás po nějakých problémech nakonec odbavuje až do Prahy. V tu chvíli si myslíme, že máme ještě tak třičtvrtě hodiny čas a loudáme si dát long blacka a chai latté. Sedíme venku, kousek od terminálu u dřevěného stolíku na travnaté ploše. Popíjíme kafe a každý se potichu loučíme s Novým Zélandem, zeleným smaragdem. Krušno :(. Na palubním lístku máme vytištěno, že u gate máme být ve 14:00. Deset minut před druhou hodinou se zvedáme a jdeme zpět k terminálu. Minulý rok zabrala následující procedura asi 3 minuty. Teď přijdeme k první přepážce a zůstáváme stát s otevřenou hubou. U celního odbavení je fronta jako kráva - a navíc tu pokřikuje nějaký bláznivý číňan něco anglicky a mává chuchvalcem formulářů. Do pytle, musíme to asi vyplnit. Vypadá to na obdobu Novozélandské příletové karty, akorát v odletové variantě. Fronta narůstá masivních rozměrů. Stojíme v ní jako dvě trubky a já pomalu propadám panice. Už asi 10 minut jsme měli být u Gate. Před námi pozorujeme další frontu u bezpečností kontroly... Organismus začíná v obraně proti stresu uvolňovat do krve adrenalin a endorfiny, aby tak zabránil nevratnému poškození mozku :). Maraaas. Po kontrolách, ve kterých figuroval i v rentgenu pískající děda, sedící v kolečkovém křesle, utíkáme s Jančou ke gate, vše je ok, ještě bez nás neodletěli :). Nestihli jsme ale prolézt suvenýrové obchody na Aucklandském letišti. Letadlo má zase v každém sedadle vestavěné obrazovky, kde si můžeme pouštět filmy/hudbu podle výběru. Já si objednávám 3x za sebou bílé víno, abych přežil let a už je mi fajn :). 11 hodinová cesta do Hongkongu ubíhá celkem hladce. V samotném Hongkongu se nám zdá letiště nějak přestavěné a pořád nemůžeme najít kuřárnu pro jednoho člena expedice. Nakupujeme si něco k pití + gumové medvídky a už se štosujeme do fronty u gejtu. Cesta z Hongkongu do Londýna ubíhá naopak nepředstavitelně pomalu. Stewardi nás nějak zapomínají udržovat najezené a napojené... ať už ten let skončí. V Londýně-Heathrow jde vše v pohodě, transfer mezi terminály malým autobusem a užívání si poloprázdného letiště. Při naší cestě na NZ to tu překypovalo davy lidí. Dáváme si kafe a hledáme místo odletu. Je pro nás nachystáno jen malé letadlo s hrstkou lidí, paráda. V Ruzyni se necháme naháněčkou taxikářů nasměrovat do taxi, které nás za malou sumičku odváží na hlavní vlakové nádraží, jinak bychom nestíhali náš vlak. Přivykáme si na česky mluvící lidi okolo nás... Tak jsme zase zpátky... doma.
 |