8.3.2010
Ráno je oblačno, vlhko jako v prádelně. Stan se dá ždímat. To je strašné žůžo, cpát pořád ten mokrý chumel za sedadla v autě a večer ho zatuchlý vytahovat. Zalíváme si misky s musli horkou vodou z kempového bojleru a snídáme. Mlha vůkol, tfuj. Během snídaně se na západě začínají mraky trhat. Stoupáme na vyvýšeninu uprostřed kempu, vtipně nazvanou "Paganini Hill" a pozorujeme, že z některých kopců a hor už jdou vidět vrcholky, vystupující z mlžné peřiny. Jedeme se podívat na ledovec Franz Josef, který už jsme včera večer kvůli kamínku v brzdách nestihli. Při jízdě dochází k prudké změně počasí. Do střechy auta začíná prát slunce a oblačnost mizí. Cestu k parkovišti u ledovce přerušuje asi 20 monstr zbržďovačů aut. Musíme přes ně přejíždět 10km rychlostí, jinak hrozí, že budeme muset znovu volat AA. U ledovce jsou zástupy důchodců. Napadá nás upravený název filmu "Tahle země není pro mladý" :). Když na důchod, tak jedině sem. Cestou potkáváne organizované skupinky turistů s průvodci, kteří se asi chystají ledovec slézat. Janča poskakuje okolo malých vodopádů, padajících z okolních skal a fotí miniduhy. Samotný ledovec je ve své spodní části špinavý jako čuně. Bílou aby člověk hledal mikroskopem. Dole je mohutná jeskyně, z níž vytéká mléčně zbarvená ledovcová řeka. Za bezpečnostními zátarasy pozorujeme výpravy s průvodci, šplhající jako mravenci do vyšších částí ledovce. Vracíme se k parkingu a kolem jezera Mapourika(¤) míříme do laguny Okarito(¤). Tam chcípl pes. Necháváme se na místní pláži chvíli při focení ožírat mračny muchniček a jedeme zpět k hlavnímu tahu západního pobřeží - silnici č. 6. Cestou úspěšně i neúspěšně odlovujeme pár kešek(¤) a ve vesničce Whataroa(¤) si dáváme zmrzlinu. Dále pokračujeme přes Harihari s krátkou zastávkou v Pukekura, kde už prcek himalájské kozy ve výběhu od minulého roku povyrostl a přibylo další mimčo :). Janča všechny odvážně krmí. Ve vesnici Ross se snažíme najít cestu ke starému mostu s ukrytou keškou, ale nejsme úspěšní. Z hlavní cesty o pár kiláků severněji zatáčíme k jezeru Mahinapua, k němuž vede cool cesta tunelem ve spleti stromů deštného lesa. A to už jsme poblíž městečka Hokitika, které v rychlosti znovu prolézáme. Mrkneme do prodejny a manufaktury zeleného nefritu, kde vystavují neuvěřitelné množství věciček, vyrobených z tohoto nerostu. Fotíme fialové prase na střeše informačního centra a snažíme se sehnat něco k jídlu. Je už 17 hodin a skoro všechny obchody zavírají. Chtěli jsme původně něco, co jsme ještě nejedli, ale nakonec zakotvíme u tradičních Fish&Chips. Janča si dává normal hranolky s rybou "Elephant" :) a já zkouším hranolky z brambor Kumara a rybu "Hoki". Hranolky z Kumar jsou trochu sladší a mají jinou strukturu. Najezeni hledáme kemp, který průvodce popisuje jako "omšelý, ale velmi slušný". GPS nás ale navádí někam úplně do prčic, kde sice je kemp, ale ne s místy pro stany. Recepční nás odtamtud posílá do blízkého kempu "Shining Star". Tam vystoupím z auta a jdu k recepci, když proti mně vyjde paní a mění na venkovní ceduli nápis, že už nemají volná stanová místa. Do třetice studujeme gps a nacházíme další Holiday Park, vzdálený necelé 2 km. A to je ono. "Omšelý" kemp v bezprostřední blízkosti mlékárny :). Stavíme promočený stan a jdeme si pro zmrzku. Kempem se z kuchyně začínají linout vůně smažené cibulky a nějakého masa. Grrrr.... Navštěvuje nás místní kempová kočka (zvíře) a chvíli se od nás nechává drbkat. Zkouším jí nabízet plátkový sýr, ale ten se ani nesnaží očichat, mrcha jedna rozmazlená :). Stan pokročil z fáze "promočený" do "vlhký". Je čas na sprchu a spacák.
 |