3.3.2010 RoUteburn track - den první
Počasí nám snad bude přát. Obloha vypadá OK, jenom okolo vrcholků hor se drží pár mraků. Balíme poslední bordel, dáváme si kafe z automatu na cestu a po deváté hodině už vracíme klíče od chatky a vyjíždíme k Routeburn Shelteru. Sjíždíme na šotolinovou cestu a kopírujeme včerejší trasu (¤). U Shelteru už je na parkovišti něco málo aut, parkujeme a nasazujeme těžké boty. Batohy nám teď připadají o něco lehčí. Buď jsme na Milfordu zesílili nebo máme nabaleno méně věcí. Cesta začíná přechodem lanového mostu přes řeku Routeburn a trasa je dobře upravená. I s batohy na zádech se jde celkem lehce a rychle to ubíhá. Řeka burácí v modrozelených peřejích pár metrů pod námi. Okolí je trochu jiné, než bylo na Milford Tracku. Drsnější a ne tak vlhké. Ale podle nás možná i lepší. Po asi hodině a půl už vytahujeme trekové hole. Trasa začíná být dost kamenitá a místy dost "o hubu". Po poledni jsme u chaty Routeburn Flats, ležící v údolí řeky, kde na chvíli shazujeme bágly a za další hodinu a půl už mezi stromy vidíme náš dnešní cíl - chatu Routeburn Falls. Je postavená v perfektním místě. Z verandy je vidět do celého údolí hluboko pod námi. Těsně vedle stojí chata pro placenou variantu treku (s průvodci a předražená). Cedulky, ať se držíme od této chaty dále, jsou na každém kroku. Společné ložnice naší chaty nejsou nic pro klaustrofobiky. V malém, temném a stísněném prostoru, je namačkáno strašně moc poschoďových pryčen s matracemi. Zabíráme dvě u vchodu poblíž záchodů a prozkoumáváme okolí. Vodopády jsou prakticky hned u chaty. Lezeme ještě o něco výše nad ně, ale pak se vracíme. Usedáme do jídelny. Ranger zatápí v kamnech, protože je zima jako v psírně. Při představě soukání se do ledového spacáku v mrazivé ložnici se začínáme osypávat. Janča navíc nedokáže najít oficiální kouřící místo :). Vaříme čaj a nějaké polívky. Sedíme, sepisujeme deník, jsme navlečení jak matrjošky a klepeme kosu.
Něco tu děsně voní, asi si někdo připravuje mlsku. Pijeme jeden čaj za druhým. Vzali jsme si jich málo. Já už začínám dělat "druháky", Janča to ale pít odmítá. Přichází skupinka individuí ve vlněných čepicích, které si asi nesundávají ani v hicu někde na pláži. Vypadají, jako by šli na sraz šmoulů po letech. Jak se postupně kuchyň plní lidma, připravujících si jídlo, tak se tu střídají závany vůně se závany smradu jako z márnice. Tfuj, teď někdo začal smažit nějaký humus. Už čekáme jen na večerní proslov rangera v 19:30 a asi to pak zalomíme. Čekání si zkracujeme kreslením blbinek na kus papíru a Janča čte blogy Rudy Havlíka a uchechtává se :). Ranger má klasicky jako všude zpoždění. Když se konečně objeví a začne mluvit, tak mu skoro všechno rozumíme, mluví hezky zřetelně. Říká, že zítra má být jasno s občasnými "showers", asi nějaké přeháňky. A že v Harrisově sedle bude ideální počasí pro výstup na Conical Hill. Rozhledy budou stát za to. No uvidíme. Ještě chvíli mluví a pak začíná všechny obcházet a sbírat ústřižky ticketů. S každým prohodí pár vět. Už se blíží k nám, OMG... Koktáme kraviny, prohazujeme nějaké zdvořilostní fráze. Zkoušíme se 
ptát, jestli si můžeme zítra nechat bágly v bunkroomu a vyjít do sedla na lehko a pak se pro ně odpoledne vrátit. No problem :). Jdeme se chystat na spaní. Fuj! Zima je pořád děsná a prší, převlíkání na záchodech (jediná mistnost na horských chatách, kde má člověk alespoň trošičku soukromí) se mění ve středověké mučení. Zalézáme zmrzlí so ledových spacáků v ledové místnosti a třepeme kosu. Ještě teď dopisuju narychlo deník.
P.S.: Před chvílí mě Janča málem přizabila termohrnkem, shozeným z horní palandy :).
 |