19.2.2010
Noc byla totální katastrofa. Ale člověk má potom alespoň na co doma, v teple vzpomínat. Pocity se dají shrnout do tří slov -mráz/vlhko/vichr. S blížícím se ránem po pár hodinách neklidného spánku vylezu promrzlý ze stanu ven a koukám na oblohu posetou myriádami hvězd. Už se nepohne ani lísteček. Vítr utichl a obloha je jak vymetená. Na vzdáleném obzoru začínám tušit začínající úsvit.(JANČA-Mezi tím se snažím vysoukat a následně narovnat z auta a hned valím alespoň na minimální osobní hygienu pod studeným kohoutkem bez světla :) jistě, to netuším, že přicházím o zajímavé setkání.)Zalezu na chvilku ještě zpátky, ale zanedlouho se venku ozývá vřískot a pískot zvědavých papoušků Kea. Je ještě pořád tma, ale v postupujícím svítání lze rozeznat kolebající se tmavé, vřískající siluety u stanu. Zajímá je hadr, který jsme večer pověsili poblíž stanu na uschnutí. Otevírám kufr auta a hned mám ty zvědavce u sebe, jako co se to bude dít :). Než ale člověk vytáhne zmrzlými prsty foťák, aby zachytil alespoň jejich obrysy proti blednoucí obloze, tak je něco vyplaší a jsou fuč. Ještě před samotným východem slunce vyrážíme znovu na Kea point udělat nějaké fotky. Právě včas, jak dorazíme na místo, tak začínají sluneční paprsky dopadat na vrchlek Mt.Cooku a barví jeho sněhem pokrytý vrcholek do zlatých a růžových odstínů. Opět slyšíme vzdálené dunění padajících lavin. Vracíme se do kempu, balíme mokrý stan a míříme jižním směrem na Twizel(¤). Podél cesty míjíme roztroušené běžce, asi nějaký vytrvalostní závod. Většinou vypadají, že by měli každou chvílí umřít :). Před Twizelem odbočujeme z hlavní cesty a pokoušíme se najít další místo natáčení Pána prstenů, tentokrát by to měly být Pelennorská pole, kde se odehrávala závěrečná bitva. Nic nám ale v okolí není povědomé, asi většina záběrů vznikla až v počítačích grafiků. V Twizelu si jdeme na ranní kávičku (¤) a k tomu zákusek s dortíkem. Rychlá návštěva supermarketu pro doplnění dobrot do auta a fičíme ke Clay Cliffs. Je to oblast se zvětralými jílovými skálami. Nachází se pravděpodobně na soukromém pozemku (jako obvykle) a u prašné příjezdové cesty je závora s kasičkou a cedulí, kolik je vstupné. Nechováme se jako klasičtí češi a odpovědně vhazujeme požadovanou částku. Janča otevírá závoru a cesta je volná. Povrch není moc dobrý a kousek za náma si to docela rychle hasí asi trochu lepší auto. Sjíždíme menší svah, který je zastíněn stromy a proto nejdou vidět velké díry na cestě. Jedeme krokem a objíždíme, co se dá. Auto za náma z kopečku sletí jako vítr, něco třískne. Clay cliffs jsou nedaleko a po zaparkování vidíme, že se z auta vyrojí partička asiatů a zmateně nahlížejí pod auto :). Chvilku se motáme mezi skalami a vracíme se. O něco jižněji děláme sušící pauzu u jezera Benmore. Roztáhnutá stanová celta je v poledním sluníčku za chvíli suchá. Při sušení zjistíme, že nám zvědaví Kea asi ráno udělali díru do spodního okraje svrchní celty. Naštěstí v místě, kde to moc nevadí. Ještě trochu prohřát spacáky a pár dalších vlhkých věcí a jedeme dále. V autě je nedýchatelno a hic. Slunce peče jako šílené. Ve vesničce Kurow(¤) prozkoumáváme vetešnictví a dáváme si každý jeden kopeček zmrzliny(¤) - v jejich podání je to hromada jako blázen. Kornoutek pod zmrzlinou skoro není vidět. Nevím, jak by tam chtěli nacpat dva nebo tři kopečky, to už by museli přinést malé kyblíky :). O pár kilometrů dále si v honesty boxu bereme nějaké ovoce a míříme do Oamaru. Auto necháváme stát poblíž starého přístavu(¤) a fotíme. Je tu spousta kormoránů, ale jsou hodně daleko v místě, kam se nedá moc dobře dostat. Do centra města ani nejdeme a rovnou se příbřežní cestou vydáváme na jih k Moeraki. V kempu(¤) v recepci před námi stojí tři kluci (asi nemusím říkat jaké národnosti). Postavíme stan, dáváme prát nějaké věci a jedeme nafotit Moeraki Boulders. Zdá se nám, že vypadají nějak jinak, než loni.
 |