18.2.2010 - Píše Tom
V noci lilo, zase balíme nacucaný stan a jedeme k churchi(¤) u Tekapa. Cestou kupujeme Long blacka a Latté. Na místě je takhle ráno jenom pár "skalních" fotografů :) a my. Děláme pár fotek zatím osamoceného kostelíku bez obležení turistů a jeho okolí. Sluníčku se pořád moc nechce ven, jen sem tam mrkne skrze mraky a vykouzlí krásné světlo, které dobře vypadá, ale blbě se fotí :). V info kiosku(¤) objevíme trička po 10 dolarech s motivy Zélandu. Pár jich bereme na zkoušku. Kousek podél západníko břehu Tekapa je odbočka ke dvěma menším jezerům McGregor a Alexandrina, ty jenom zběžně omrkneme a pokračujeme na západ. Jen málo lidí ví, že západní břeh jezera Tekapo a východní břeh jezera Pukaki je spojen šotolinovou cestou, vedoucí přes vojenskou oblast ministerstva obrany Nového Zélandu. Jedeme od Tekapa ke vjezdu do oblasti(¤). Je tam upozorňující cedule, ale celá oprýskaná a text nejde přečíst. Ale něco se zákazem vstupu tam je. Janča říká "jedem", tak jedem :). Po chvíli se ocitáme uprostřed "území nikoho". Široko daleko se na všechny strany táhnou pozvolné kopečky, porostlé žlutými trsy trávy. Nikde ani živáčka, žádná budova, nic. Občas narazíme na další branky, vedoucí hlouběji do území, kde visí červené výstražné cedule s nápisy, že ať už najdeme cokoliv, ať se toho nedotýkáme, protože by to mohlo vybouchnout a zabít nás :). Po asi půl až třičtvrtě hodině jízdy zastavuju, že si něco vyfotím a Janča že si musí odskočit nějak do křoví na záchod. V tom okamžiku se za námi z ničeho nic objevuje policejní jeep. Přísahám, že se tam zhmotnil prostě jen tak - "pfff". Přijíždí k boku našeho auta a přes stažené okénko se nás policista něco ptá. Rozumím starou belu, ale podle tónu řeči odhaduju, že chce asi vědět, co tam "kua" děláme. Vykoktám něco o tom, že jedeme k jezeru Pukaki a pak až na jeho konec do kempu. Je viditelně spokojen, loučí se a mizí v oblacích prachu. Janči se šokem okamžitě přestalo chtít čůrat. Jedeme dál, dokud se před námi neobjevuje ocelově modrá hladina jezera Pukaki(¤). Po několika keškách objíždíme jižní cíp jezera a vydáváme se na cestu(¤) k jeho severnímu okraji. Po poledni jsme ve vesničce Aoraki Mt.Cook village(¤). Je stejná jako loni. Pokračujeme až do našeho známého kempu u White horse hill. Pořád tu nepostavili sprchy ani nenatáhli elektřinu. stavíme stan na malém, kamenitém plácku a v mírném dešti se vydáváme na asi tříhodinový trek k Hooker Lake a stejnojmennému ledovci. Celá trasa je rámována nádherným panoramatem okolních hor. Janča hned zpočátku nasazuje tempo zasloužilého pracovníka Aholdu a tak z ní většinu trasy vidím jenom kousek červené bundy a černou kšiltovku, vykukující v dálce z křovin. Po návratu už prší nepřetržitě. Začíná se zvedat vítr. Kolem osmé večer se rozcházíme spát do stanu/auta.
-----------------------
Ve spacáku: Po cca 10 minutách, co jsem zalezl do stanu, dostává vítr sílu vichřice. Nedá se to vydržet. Stan kolabuje při mohutných nárazech větrných poryvů. Lezu v dešti ven a snažím se nějak lépe přikolíkovat celtu. Marně, půda je tu kamenitá jako prase, vůbec do ní kolíky nejdou zarazit. Sedím tedy kompletně oblečený ve spacáku, protože ze všech stran se dovnitř dere ledový vichr a střídavě levou a pravou rukou podpírám zevnitř stanovou konstrukci, jinak by šel stan k zemi. Co chvíli mi vichr rve tyčky z rukou - to bude super noc. Dopisuju poslední řádky deníku a připravuju se na celonoční podpírání stanu. Je kolem půlnoci.
18.2.2010 - Píše Janča
No pro mně to taky nebyla příjemná noc, se stanem se to srovnat nedá ale třáslo to i autem a zima byla taky...Odhrnuju ručník a koukám na zběsile běhající postavu kolem stanu, která se snaží ukotvit alespoň jednu stranu stanu.
Ráno bylo auto namrzlé ..
 |