14.3.2010
Kolem šesté ráno se v kempu Farewell Garden u Pupongy plazíme z karavanu a připravujeme si snídani. Od večera jsme si nechali na stolku v karavanu sušenky s marmeládou. Pár jich do sebe nacpu a jdu rozsvítit. Koukám na stolek a potlačuji dávivý reflex. Sušenky jsou obaleny mračnem malých mravenců. Takže dnešní dávku proteinů mám za sebou. Hipísáci odvedle si do půl druhé v noci hlasitě povídali a tak jim to teď tak trochu oplácíme :). Fotíme východ slunce v blízkém zálivu jedeme štěrkovou cestou k pláži Wharariki. Jsme tam úplně první a navátý, jemný písek v sobě ještě nemá žádné stopy po turistech. Okolní samota a odlehlost místa je okouzlující. Písek je pořád chladivý, neprohřátý sluncem. Prokluzuje lehce mezi prsty jako ledová tříšť a vysílá do celého těla elektrizující impulzy. Tuleni se neukazují, obracíme se na cestu zpět k autu a Janča nachází velké ohniště s mohutnými kostmi a zbytky srsti s kůží. Pozůstatky nějakého velkého tvora. Fantazie pracuje naplno :). Jana:No podle mně to nebylo ohniště, to tmavé v ostatcích byla srst, prostě se tam zatoulala kráva a zapadla do písku ,chudina. V noci dost foukalo, tak to asi odválo naváté duny písku a měli jsme to "štěstí" to vidět jako první než to někdo odklidí. Z Wharariki se jedeme podívat na Ďáblovy boty - Devil's Boots (¤). Jde o dva skalní útvary, každý na jedné straně silnice. Vypadadají jako boty obra, který je celý zaražený hlavou do země a čouhají mu právě jenom boty :). Při projíždění Collingwoodem si v kavárně dáváme kávu se zákuskem. Sedíme v ranním slunci před kavárnou (¤) ve skoro liduprázdném městečku a užíváme si pohodu. U vedlejšího stolku se hejno racků vrhá na zbytky po právě odcházejících lidech a rozbíjí hrníčky s talířky napadrť. Jedeme do Takaky. Na chvilku zastavujeme u vyhlídky na zátoku Golden Bay, ale výhled je celý zarostlý přebujelou zelení. V Takace dofukujeme přední kolo a nakupujeme poslední zásoby na trek v národním parku Abela Tasmana. Pokračujeme do Totaranui. Cesta je zpočátku asfaltová(¤), ale pak přechází jako obvykle v šotolinu a milión zatáček(¤). Totaranui je prakticky jenom území kempu a kancelář DOCu. Nevidíme žádné jiné budovy. Místa pro stany jsou úplně všude. Parkujeme ve stínu stromů a na křiklavě zelené trávě balíme bágly, které jsou na konci jako dva vaky z olova. Odstavujeme auto na vhodnějším místě a míříme s bágly na pláž, kde čekáme na vodní taxi. Po chvilce se objevuje motorový člun s logem Aquataxi, dva lidé vystupují a chlapík z člunu na nás volá (jsme totiž jediní dva exoti na rozpálené pláži a navíc v těžkých botách s bágly jako vzducholoď). "Tomas? Tomas?" Snaží se komunikovat maník z aquataxi. Mávneme na něj a s boty přehozenými přes rameno se brodíme vodou ke člunu. Nasedáme, fasujeme záchranné vesty a během dvou sekund zrychlujeme z nuly na sto :)). Příď se prudce nadzvedne nad hladinu my máme pocit, že nás tlak donutí udělat kotoul vzad. Paráda :). Cestou do zátoky Anchorage Bay děláme pár zastávek, kde nabíráme další cestující. Cesta je sqělá. Několikrát zastavujeme i u opuštěných skalisek a zákoutí, kde pozorujeme pištící tulení mimina. Jedno se asi dost bojí a volá mámu jako o život :). Z Anchorage Bay jdeme už po svých do blízké zátoky Te Pukatea Bay, která se před námi vyloupne ze stínu skal a kapradin jako zelený smaragd - náš malý, dokonalý ráj :). Stavíme na malém plácku stan a procházíme okolí. Pak už jen uvaříme čaj a jdeme spát. Něco škrábe na celtu ..
Jana: Teď při zpětné vzpomínce na tohle naše stanoviště se mi přesně vybaví plešatej týpek (pár lidí už bylo na místě před námi), který nás uvítal slovy "Welcome to paradise".. V tu chvíli se vám na tváři vyčaruje usměv i když máte pocit, že už se pod tíhou báglu nikdy nenarovnáte a chce se vám děsně čůrat..
..a aby to nevypadalo, že to byla taková idylka..každej ráj má i svý mouchy.. sotva jsem vyšla z lesíku, kde jsme měli stan na pláž, zmerčím v prostřed pláže nějakej velkej tmavej flek. No, tak jak jsem byla natěšená, bůh ví co to nebude k focení, tak mně to rychle přešlo, byla to utopená nafouklá vačice.. no a když se vrátím k té mé potřebě, nechápu, jak v nejmíň půl roku nemyté plastové kadibudce může ležet knížka na čtení(co to bylo to fakt netuším, na to nebyl čas)Opravdu jen pro silné žaludky.. Nadechnout, vykonat, odehnat pár vos a much a honem ven..:)
Ale tak s tím se musí zajisté počítat.. Klidně bych si to zopakovala, za ten pohled na zapadající slunce do moře a vyčištěnou hlavu od každodenních starostí to určitě stojí..
 |