26.2.2010 - MILFORD TRACK - DEN DRUHÝ
Něco kolem sedmé ráno se chata neorganizovaně probouzí. Ono je taky těžké spát, když vám kolem ucha prosviští kotníková bota, nedopatřením upuštěná z horní postele. Vaříme si čaj, snídáme něco málo sušenek a chleba s nugetou. Počasí vypadá móóóc slibně. Vyrážíme. Další chata je podle ukazatele vzdálená 6 hodin chůze. Jde se moc fajně, skoro po rovince podél klidně tekoucí, smaragdové řeky, nad kterou se sklánějí mechy a lišejníky obrostlé větve okolních stromů. Janča zase pořád utíká dopředu. Ztrácíme se vzájemně asi na dvě hodiny. To se už před námi rozevírá údolí MacKinnon. Z obou stran jsme sevřeni vysokými štíty okolních hor, ze kterých se údajně za deště řinou tisíce vodopádů. Cesta se pomalu horší, už je nutné překračovat balvany a stoupat/klesat. Vydáváme se na odbočku k Hidden Lake, kde svačíme. Další asi dvě hoďky stoupáme do kopce, záda nás bolí jako prase a nohy jsou v jednom ohni. Při přechodu kamenitého koryta vyschlé horské řeky se málem opřu do mrtvolky vačice, kterou tam někdo naaranžoval. Čumíme na to jak z jara. Janča zjišťuje, že ztratila z batohu jeden sandál na přezutí do chaty. Asi zůstal u Hidden Lake. V první chvíli se pro něj chce vrátit (to asi to sluníčko :) ), ale pak dostává rozum. Další dvě hodiny jsou opět naplněny stoupáním, potem a zničenými zády. Ale chata Mintaro Hut, náš dnešní domov, je před námi. Za chvíli přicházejí další trekaři a nesou Jančin ztracený sandál :), našli ho u jezera. Janča je v sedmém nebi. V okolí pořád slyšíme pořvávat Kea. Něco málo pojíme a prozkoumáváme okolí chaty. Slunce pořád svítí, akorát začíná být trochu větrno. Poblíž chaty je malé jezírko Mintaro Lake s heliportem. Kvákají tam kačeny. Po návratu do chaty zjišťuju, že do mého odpadkového sáčku, který jsem si nechal na sluníčku vysušit, ať přestanou smrdět vlhké čajové pytlíky, někdo přihodil pár svých odpadků, maras, ti lidi jsou nějací ofrklí. Já osobně necítím trapézové svaly a spodek chodidel. S obavou vzhlížím k sedlu MacKinnon pass, které se ční do výšky nad chatou a zítra ho budeme překonávat. Kolem chaty slídí hladová weka, ale když se pokoušíme přiblížit, tak mizí v mezeře, vedoucí pod chatu. Začíná být opět nějaká zima. V kuchyni je zmatek, každý něco peče, smaží a vůně se nesou všemi směry. Sedíme a čekáme na rangera. Ten dnešní má taky zpoždění, přesnost se tady moc nenosí, lidi berou život více v klidu :). Po pár minutách je ranger Nick tady a kváká něco nesrozumitelnou novozélandštinou, nerozumíme. Rozcházíme se do bunkrooms (zdejších ložnic). Zima je teda jako v Rusku. Po 20té hodině už jsme oba mrtví.
 |