7.3.2010
Noc - zima :). Ryby snad cítím už i ve stanu. Je děsné vlhko. I když v noci nepršelo, tak je stan komplet promočený skrz naskrz. Rosa ukrutná. To samé v autě. Je v něm jako ve skleníku. Nabíječku baterek jsme nechali přes noc v kuchyni a ta je teď ráno plná rybářů, připravujících si anglické snídaně - smažená slanina, vajíčka, párky, tousty atd. Voní to ukrutně. Já si zalívám horkou vodou hrnek musli a Janča jí taky asi nějaký blaf. Necháváme mokrý stan stát, snad uschne a vyrážíme se podívat jižně podél pobřeží do vesničky Jackson Bay. Okolní stromy a keře připomínají džungle Jižní ameriky. Cesta je vyasfaltovaná a pod korunami stromů, naklánějících se nad námi(¤)(¤), se jede parádně. Projedeme postupně asi dvěma shluky několika polorozpadlých domků, kterým se nedá říct ani "osada". A po cca 30 kilometrech jsme v Jackson Bay (¤). Zátoka s asi pěti domky, smrad z ryb skoro hmatatelně visí ve vzduchu, až se z toho jednomu zvedá kufr :). Hemží se tu spousta rybářů a spouštějí čluny na vodu. Chce se mi na záchod. U směrová cedulky k WC je oznámení, že jsou mimo provoz a máme použít náhradní dole na ulici. Dole na ulici stojí 4 budky toalet, čerstvě dovezené a ještě nezprovozněné. Bezva. Muchničky nás žerou jako po tréninku u španělské inkvizice. Janča zaplnila paměťovou kartu foťáku a naštvaně odchází k autu. Já dělám pár snímků a jdu taky. Janča si mezitím zřídila v autě takovou malou muchničkovou zoo. Je jich tam asi 2500. A nejdou vyhnat ven. Vracíme se zpátky přes kemp pro stan, který vůbec neuschnul a jedeme si dát do Haastu kafe s něčím sladkým a pak už podél západního pobřeží hezkou cestou k severu. Míjíme spoustu pláží s naplaveným dřevem(¤). V městečku Fox Glacier(¤) odbočíme doleva k jezeru Lake Matheson. Je hezky a my se těšíme, že si tentokrát konečně uděláme klasickou novozélandskou kalendářovou fotku odrazu hor v klidné hladině jezera. Loni lilo jako z konve. U jezera(¤) vychází najevo, že je proti nám další faktor - vítr. Čeří hladinu a v ní se odráží tak maximálně naše xichty s povislými koutky :). Jedeme do městečka Franz Josef Glacier(¤), kde v kempu TOP10 Holiday Park(¤) stavíme stan. Park je výborně vybavený - pákové baterie v prostorných sprchách, velká kuchyně se vším moderním příslušenstvím a pod. Pak se vyrážíme podívat na ledovec. Asi po 100 metrech od kempu začne auto vyluzovat odporně hlasité zvuky. Jsme na hlavním komunikačním tahu bez odstavných pruhů a tak přistavuju auto na chodník, vinoucí se při kraji cesty, kde chodí rodinky s kočárky. Musí nás obcházet. Koukáme zvenku na kola, jestli nezpozorujeme nějakou jasnou závadu, ale nic. Jakmile se auto hne, tak vydává umrlčí skřípot. Chci se vrátit s autem do kempu. Janča odmítá nasednout zpátky do auta, nejraději by ho nechala stát na cestě. Třískne dveřmi až se málem vysypou okna a jde pěšky. Za neustálého skřípotu dojedu pomalu na parking před recepcí kempu a začínám tušit, že budeme muset kontaktovat servisní službu AA. Okamžitě se mi hrůzou orosí záda až po prdel. Pokud je někdo z vás taky odkojen počítačovými hrami, kde pochytil něco angličtiny a zdá se mu, že krásně artikulované angličtině v PC už rozumí a žádný anglicky psaný manuál pro něj není překážkou, tak se šeredně plete. Cestou k telefonní budce mi těžknou nohy a chce se mi na záchod. Asi průjem z nervozity nebo co. Vím, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, ale pořád se utěšuju, že budu třeba mluvit s někým podobným jako v půjčovně aut Apex, kde kluk komunikoval slohovou angličtinou, které jsem dokonale rozuměl. Šeredně se pletu. Na drátě je operátorka AA linky a hned poznávám, že to bude horor. Bylo to ještě horší. Noční můra, kombinovaná s maniodepresivními psychotickými stavy. Vůbec jsem jí nerozuměl. Huhlala tam něco vesnickou angličtinou a já byl totálně v pr.... Z toho mála, co jsem jí jakž takž rozuměl, byla věta - "Sir, what i am trying to tell you is... Pane, to co se vám snažím říci je..." :) Moje ubohé pokusí jí vysvětlit, co je špatně, jsem pořád musel prokládat slovy "I don't understand - Nerozumím". Ženská chtěla pořád něco vědět, kde jsem, jaké je číslo silnice na které stojím (jak to mám do prdele vědět? - stojím zpocený nervozitou ve smradlavé telefonní budce a budu ze sebe sypat čísla silnic, ne? :)), SPZ, nějaká další čísla, které ze mě ovšem nedostala, detaily o závadě, kde jsem jí byl schopen popsat, že si myslím, že je to asi něco s brzdami. A ženská se ptá, jestli to dělá, když brzdím, povídám - ne, jen když se auto hýbe, ona na to "A jak můžete vědět, že to jsou brzdy, když brždění je OK? No maras neskutečný. Nicméně po 20 minutách se vypotácím zpocený, motající se a se seběvědomím v čudu (3x "se" za sebou... mmmm) z telefonní budky s informací, že cca v rozmezí 20 až 60 minut by k nám měl někdo dorazit. Už se začíná stmívat. Asi za hodinu přijíždí jeep s úsměvavým a ochotným chlapíkem. Ukazujeme mu, co to dělá. Chvíli hopsá kolem auta až ukáže na pravé zadní kolo a pouští se do práce. - hever, nadzvednout, sundat kolo, půjčit si od nás čelovku, protože už je tma jaxviňa, chvíle šátrání po brzdových kotoučích a je to. Podává nám malý kamínek, který si máme nechat jako suvenýr. Opět s úsměvem nandává kolo zpět, podává nám ruce a odjíždí. Žádné podpisy lejster, nic... Paráda. Jdeme spát.
 |