10.3.2010
Po další celkem teplé noci v Charlestonském kempíku je stan mokrý akorát zevnitř. Rutina - nacpat ho do mezery za sedadly a vyjet. Ještě si děláme snídani formou švédského stolu. Janča rozlije čaj a muchničky žerou o 106. Vyrážíme k severu. Míjíme pozůstatky zlatého dolu, ze kterého se jeden místní obyvatel snaží udělat atrakci a asi se mu to i daří. Ale vstupné 10NZD dávat nechceme a fičíme do Westportu. Je před devátou ráno a Westport se teprve probouzí k životu. Sedáme si ke stolku před jednou otevřenou kavárnou(¤) a Janči objednáváme nefalšovanou plnou anglickou snídani s kávou (já měl svoji už včera). Za malou chvilku ji donášejí. Větší talíř s osmahnutými tousty, míchanými vejci, opečenou slaninou, rybou, klobáskou a kdo ví, čím ještě. Mazec. Jenom houby tam zapoměli dát. Asi jim došly. Po druhé dnešní snídani v rychlosti prolézáme Westport a něco málo nakupujeme v New Worldu(¤). V jednom z malých obchůdků nás začíná zpovídat prodavačka, odkud jsme a tak. Zve nás na Festival jídel nebo co do Hokitiky. Prý je to událost roku. Omluvíme se jí, že ve městech se moc nezdržujeme a mizíme pryč :). Teď se jedeme mrknout na mys Cape Foulwind jižně od Westportu. Tam se moc dlouho nezdržujeme a zpátky přes Westport pokračujeme k severu a snažíme se vyjet přes x serpentin(¤) k bývalému hornickému městečku Denniston. Je to dost vysoko. Rozkládá se na vrcholové plošině jménem Denniston Plateau. Vjíždíme do mraků, obepínajících vrchol a zbytky osady. Tím pádem musíme fotit v mlze a o super výhledech k pobřeží si můžeme nechat zdát. Sjíždíme zpět k hlavní příbřežní silnici a po pár kilometrech (už zase ve slunečném počasí) zastavujeme na kafe v příjemné vesničce Granity (¤). V malém, útulném baru(¤) mají na stěně vitrínu s bankovkami z celého světa, nechybí ani česká 50 a 100 koruna. Dneska bychom měli dojet až do městečka Karamea. Ploužíme se rozpálenou silnicí dále k severu. Přes Ngakawau, Hector. Příbřežní cesta je rovná skoro jako pravítko(¤), ale najednou zatáčí do vnitrozemí a začíná střídavě šplhat/klesat, ale hlavně kličkovat džunglí zeleně(¤) a překrývajících se mohutných korun stromů, tvořících nad cestou převisy. I GPS signál začíná děsně blbnout, navigace je z toho úplně marná. Ještě, že není kam odbočit :). Ale jede se tímhle zeleným eldorádem(¤) dobře, za celou asi hodinovou jízdu potkáváme jen pár aut. Kemp je vystrčený(¤) trochu před vesnicí/městečkem Karamea na místě Maori Point. V recepci je starší paní a snaží se nám vnutit místní infoleták, přeplněný reklamami na ubytování a další placené služby. Snažíme se jí říci, že se chystáme jenom přespat a zítra navštívit Oparara Basin, ale paní na nás hledí jako na marťany, protože nám nerozumí. Opakujeme to několikrát, ale paní se nechytá. Nakonec pronese univerzální "Jeďte opatrně". Po vztyčení stanu a zjištění, že veškeré dřevěné stolky s posezením už jsou rozebrané, se jedeme podívat na samotnou Karameu(¤). Je to jen pár domků, ale mají tu i 4Square(¤) obchod a nějakou restauraci/kavárnu. Po návratu do kempu si připravujeme bramborovou kaši z pytlíku, do které krájíme kousky sušeného masa ze supermarketu. Není to špatné, ale Janča po pár soustech přechází zpět na sušenky. Všude v okolí i v samotném kempu je spousta ptáků všemožných druhů. Ze všech stran něco štěbetá a píská. Kempem pobíhají nenažrané slípky Weka. Jedna nám užírá bramborovou kaši přímo z kastrolu. Nad kempem sem tam přelétává pár volavek a odporně u toho řvou. Fuj. Stříkáme se repelentem a procházíme blízkou pláž. Janči se pouští rýma, tak se vracíme a jdeme na kutě. Všechny elektrické zásuvky ve společné kuchyni jsou obsazené, proto musíme s nabíjením baterií ještě vydržet. Právě teď, při psaní deníku, slyším ve tmě kolem stanu tiché kroky, cvrlikání a klapání. Weky asi mají noční šichtu :).
 |