6.3.2010
V noci opět děsná zima. Ráno jak nanuci lezeme ze stanu a auta. Máme chuť na kafe s něčím sladkým a musíme provést něco s tou naší pravou přední pneumatikou. Jedeme nejprve do probouzející se Wanaky, kde u benzinky očumujeme dofoukávač pneumatik. Vůbec nemám šajn, kolik by mělo být atmosfér u našeho auta. Naštěstí je přímo na stojanu kompresoru nápis, kde jsou uvedeny doporučené hodnoty, pokud si člověk není jistý, na kolik má dohustit svůj typ auta. Dofukujeme a hned to vypadá lépe :). Vracíme se zpět do Glendhu Bay a pak dále na západ(¤) k Diamond Lake. Janča se o této vodní ploše se vznešeným názvem vyjádřila, že je to "normální kačák". Na vyhlídku na skále nad jezírkem se mnou jít odmítá. Šlapu sám. Pak se scházíme u auta a zkoušíme se prodrat ještě více na západ, kde by mělo být natáčecí místo "krajiny jižně od Roklinky" (Pán Prstenů). Všude ale narážíme na ploty a nic se nám nezdá povědomé(¤). Nad horami se pomalu vznáší pár paraglidistů. Valíme zpátky do Wanaky k parkovišti pod horou Mt. Iron(¤). V hicu šlapeme nahoru a leje z nás pot. Při cestě k vrcholu se pod námi otevírají výhledy na celou Wanaku. Nahoře si Janča dává nezbytné cigárko :), protože by nemusela zpáteční cestu přežít a šupeme zpátky. Ve "Světě záhad", který leží asi 300m od parkoviště (prozkoumali jsme ho už minulý rok), si dáváme salát, nanuka a zkoušíme vyřešit pár hlavolamů. Sedáme do rozpáleného auta a konečně vyjíždíme nádhernou cestou mezi jezery Wanaka a Hawea do Haastského průsmyku. Cesta je úžasná. Zase jiné prostředí, než ve kterém jsme se pohybovali doteď. Za jezery se cesta noří mezi vysoké, zalesněné hory do údolí a vine se ve stínu stromů. Jede se parádně. Nepotkáváme ani moc aut. Asi se na divoké západní pobřeží nikomu nechce. Zastavujeme u několika vodopádů a jezírek. Jedno z nich - Blue Pools - dělá čest svému jménu. Voda má blankytně modrou barvu. Projíždíme mostem "Gates of Haast" - Bránou Haastu. V městečku Haast neočekávaně objevujeme supermarket(¤), nakupujeme jídlo, pití, sladkosti atd. A navíc si z blbosti zkoušíme koupit každý jedno pivo. Já pivo nepiju vůbec, ale třeba bude novozélandské úplně jiné. Pokračujeme do našeho odzkoušeného kempu v Okuru(¤). Trochu se změnil. Připadáme si teď jako v rybářské vesnici. V recepci nás obsloužil nějaký přikouřený kluk a po celém kempu jsou auta s motorovými rybářskými čluny v závěsech. Rybí smrad se nese úplně všude. Je to cítit i ve sprchách. Uprostřed kempu postává parta tatíků v kšiltovkách (Janča syndrom) a s pivy v rukou a vyvádějí něco s ... rybami. Stavíme stan a děláme si minipiknik. Otevírám své pivo, ucucnu - fuj, typická chuť sladu mi okamžitě zvedne žaludek a pivo konči vylité v příkopu. Janča si pro sebe vybrala druh "Zelená kapradina" - a to není o nic lepší. Taky do příkopu :). Pivo do sebe prostě nedostanu ani heverem. Vidíme, že zapadá slunce a rychle skákneme do auta a jedeme najít přístup k pláži. Sakva, nestíháme to. Už minulý rok jsme zjistili, že k pláži se tady dá dostat jenom nějak dost divně a krkolomně. Vracíme se do kempu a zahlédneme jednou odbočku, asi k pláži, na které stojí auto. Zahneme tam a po jízdě mezi křovinami končíme na malém, temném, bahnitém plácku, kde stojí roztřískaný vrak auta s větví, proraženou předním sklem. Z Janči vyletí "Honem pryč!". Ruce ručkují zběsile po volantu, gumy hrabou, motor řve a my prcháme :). Teď už jen do sprchy a spát. Ve stanu si vychutnávám parádní koncert, odehrávající se venku - okolí kempu se plní všemožným kvákáním, bzučením a chechtavým skřehotáním.
 |