21.2.2010
V noci kolem 23:00 hod. se v Naseby rozeřvala siréna a ječela asi minutu. Já ve spacáku hotový, co se děje s představami protržené přehrady a pod. K tomu se do dvou minut začínají na celtě stanu objevovat záblesky červeného světla. Sakruju, oblíkám se a lezu ven. Na konci kempu stojí hasičské auto, ke kterému se trousí hloučky lidí. Nerozumím, o čem mluví, tak se otáčím a jdu spát. Ráno Janča neví vůbec o ničem. Ta má spánek jako kanadský grizzly. Dnes dopoledne bychom měli projet málo frekventovaným horským průsmykem Danseys pass. Cesta se kousek za Naseby mění v šotolinovou skoro pěšinu(¤), ale jet se po tom dá celkem obstojně. Vjíždíme mezi opuštěné kopce a koukáme okolo. Nádherná osamocená horská údolí, po jejichž svazích se vine úzká cestička, kterou se snažíme ve zdraví projet. Nevím, co by se dělo, kdybychom narazili na protijedoucí auto. Znenadání se před námi za zatáčkou vynořuje malý horský hotýlek, který vypadá jako z pohádky. Stojí před ním pár aut, ale nevidíme ani človíčka. Slunce hřeje a stromy u cesty vrhají na stíny, které dokreslují kouzelnou a klidnou atmosféru místa. Líně se přišourají dva psi, které Janča povinně drbe. Hmyz bzučí a listí tiše šelestí ve slabém vánku. Člověka to láká usednout do jednoho z dřevěných křesel na verandě hotýlku. Pomalu pokračujeme průsmykem dále. Krátce zastavujeme u shluků kamenů Elephant rocks(¤). Občas tu prý trénují horolezci. Za průsmykem si ve vesničce Duntroon v kavárně Flying pig :) (¤) dáváme kafe a lezeme do malého muzea s fosíliemi(¤). Uvnitř se k nám ale hned přitočí dva postarší zélanďané a začnou brebentit. Ptají se odkud jsme a tak. Janču hádají na francouzku :). Nerozumíme skoro nic, zachytím jen něco o Norway a tak se takticky vytrácíme ven. Ale působili na nás sympaticky. Už jsme na cestě zpátky ke Kurowu, před kterým uhneme(¤) na polní cestu a chceme najít kešku "Květinová brána". GPS nás přivádí k super místu. Opuštěné, rozbořené staré stavení, které je celé prorostlé keři divokých růží. Tak nějak si představujeme úkryt šípkové růženky. Opodál stojí pár starých úlů a všude se prohánějí malí divocí králíci. Půda je tu prošpikovaná jejich norami. Vracíme se zpátky ke Kurowu a pokračujeme do Omarama, kde doplníme nádrž a už se těšíme na průsmyk Lindis pass, který máme před sebou(¤). Stejně jako před rokem je to nádhera. Ale cesta je moderní asfaltka(¤) a navíc jeden z hlavních tahů do jižních částí ostrova, takže se nám pořád někdo lepí na kufr a chce nás předjet. Z průsmyku Lindis pass vjíždíme do stejnojmenného údolí Lindis, projíždíme Tarras a hledáme odbočku(¤) k dávno opuštěným zlatokopeckým osadám. Horko těžko nacházíme pozůstatky osady Bendigo nebo si alespoň myslíme, že je to ono. Značení není moc dobré a prašná cesta se chvílemi ve vyprahlé půdě skoro ztrácí. Chce to terénní jeep. Dojíždíme k místu, přes které bychom se s našim autem asi nebyli schopni vrátit. Obracíme to zpět k výchozímu bodu. Tam zkoušíme další cestičku, jedeme krokem po ukrutně prášící a strmé cestě, šplhající do zalesněného kopce. Po chvíli zahlédneme komín, stojící pod stromem - ano - je to jen kamenný komín, který zbyl ze školy, která tady stávala v dobách zlaté horečky. Dalších asi 500 metrů skáčeme s autem po hrbolech a hrozí, že se nám vysypou všechny ciferníky tachometrů. Jsme u dalších pozůstatků kamenných zdí a cesta dále by byla asi pro naše auto cestou do věčných lovišť. Děláme nějaké fotky a já hážu tlamu, když mi noha zajede do králičí nory. Vracíme se na hlavní cestu a míříme do Cromwellu. V Cromwellu se chvíli poflakujeme v historické čtvrti(¤), ležící u jezera. Jsou to opravené kamenné domky různých řemeslníků z předminulého století. V době naší návštěvy (neděle podvečer) je vše zavřené, takže jen nakukujeme okny dovnitř. Teď už jen hurá do kempu, postavit stan, zeptat se, kde je supermarket(¤), nakoupit a zpátky do kempu(¤) umýt auto. Už na něm nešlo pomalu ani rozeznat barvu. Teče z něj při ostřikování hadicí hnůj jako prase. Jemný prach je totálně všude - venku, všude uvnitř, na přístrojích, palubní desce, řadící páce, volantu a dokonce i v kufru. Humus. Spacáky jsou jak z kravína. Čichám ke kolům a ty smrdí jak silážní věže uprostřed léta. Poprvé, co jsme na NZ si sedáme na chvíli k Internetu a zjišťujeme, jestli se bez nás nezhroutil ekonomicko politický systém ČR. Je to ok :). Tak už jen do sprch spláchnout z těla centimetrovou vrstvu prachu a do hajan.
 |