10.3.2018

 

Provizorní místa pro stany teda nejsou vyřešena moc dobře. Jsou hned vedle cesty, takže vás každé projíždějící auto probudí. Navíc byla páteční noc, což je pro novozélanďany povel se pořádně stít. Veselý ruch z některého blízkého restauračního zařízení byl slyšet dlouho do noci. Po půlnoci se přidaly holky ze stanů okolo. Asi probíhala soutěž, kdo lépe a hlasitěji zavzdychá :D. Co ale byla první cena, to netuším.

 

Ráno je obloha nádherně čistá, takže nechávám stan stát, protože mám zaplaceny 2 noci, a jedu asi dva kiláky ke startu treku k Mt. Judah. Je to spíše start několika různých tras, které se dále dělí a můžete si podle svých fyzických propozic vybrat, kam se vydáte. V ranním slunci se jde moc dobře. Nijak se neženu a vychutnávám si výhledy na okolní hory.

 

Míjejí mne dva místní na koních, zrovna si sundávám bundu, už je horko. Když mě asi za 3 hodiny míjejí při jejich návratu, tak prohodí, že mě ráno viděli se dole svlíkat, takže teď už bych měl být podle nadmořské výšky nahý :D. Po poledni dorazím ke staré, historické plechové boudě Jean Hut. Tam se obrátím a pohodovým tempem scházím dolů. Z hor všude okolo mne je těžké spustit oči. Do kempu dorazím kolem třetí hodiny.

 

Vyperu zpocené věci, relaxuju a po páté si říkám, že u fotogenického mola v Glenorchy by už mohlo být méně lidí a jdu se tam pěšky projít. Krutý omyl. U ikonického starého přístavu to vypadá jako v Pekingu na hlavním náměstí při oslavách opětovného zvolení vládnoucí strany. OMG, celé generace se bojíme Ruska, ale nakonec nás stejně všechny koupí Čína :D.