19.3.2018

 

Kua zloději! Jsem bez chleba :(. Ale to se stalo až na sklonku dnešního dne. Nebudu přeskakovat časovou osu.

 

Od včerejšího večera mne bolí hlava jak střep, asi menší úpal. Ráno je to trochu lepší, ale furt se cítím jak praštěný. Ještě, že byla noc krásně klidná a šumění moře mělo anestetický účinek. Teda až na nutnost si neustále drbat štípance od muchniček. V Greymouthském New Worldu (¤) nakoupím proviant a snažím se vymotat z města ven.

 

Greymouth má doby své největší slávy pravděpodobně za sebou, ale okolní panoráma je parádní. Mořské pobřeží a útesy na jedné straně a hradba horského pohoří na straně druhé. Jestli trefím správný výjezd z jejich divokého kruhového objezdu a další z blízkého mostu, tak zamířím do Barrytownu. Má tam být pláž s černým pískem (nezní to rasisticky? Nevím, co je v dnešní "všekorektní" době ještě povoleno.). Za chvíli jsem tam. Písek černý je, no nic, jede se dále :D.

 

Slunce se konečně začíná prodírat skrze mraky ven. Za jízdy začnou vrzat dveře na straně spolujezdce, doufám, že nebudu vracet kabriolet. U Punakaiki chybí půl silnice. I tady ji sežralo moře. V Charlestownu omrknu zátoku Constant Bay(¤) a zamířím ke kolonii tuleňů u Cape Foulwind(¤). Počasí už je fajn, jen na obzoru se hromadí mračna. Nad kolonií je vybudována vyhlídková plošina, ze které se dá přehlédnout celý kamenitý záliv, ve kterém odpočívají tuleni a blbnou mláďata.

 

Z Foulwindu jedu doplnit benzín do Westportu(¤) odtamtud už přímo do kempu Gentle Annie (hippíci). V kempu je smrad z marjánky jaxviňa a v chatrči s honosným názvem Café, která slouží jako recepce, nikdo není. Až na cca 20 teenage zombies. Zapíšu se do knihy příchodů a jdu postavit stan. Slunce se už naklání nad mořskou hladinu a proto jen vyhodím stan z auta, z kufru vytáhnu plechovku rybiček a celý nový nerozbalený chleba. Vše pohodím na sedadlo spolujezdce, nechám otevřené všechny dveře, ať to luftuje a jdu omrknout pláž.

 

Cestou vidím kempem pobíhat žebrácké weky. Po návratu k autu postavím stan a chci povečeřet. Hledám chleba. Nikde nic. Celé auto, kufr i stan prolezu odzhora dolů 3x. Připadám si jako blbec. Napadá mne, že by to vzala z auta weka? Jdu prozkoumat okolí auta, jestli chleba někde neleží. Asi deset metrů od auta se otočím zpět a vidím weku, nahnutou do mého otevřeného auta, jak se snaží vytáhnout bílou, mikrotenovou tašku s nákupem. Ta potvora! Ale že by si sama dokázala vytáhnout celý chleba a odnesla ho? Je dost těžký a weka je asi jako naše slepice. No nic. Sednu si do auta a dlabu rybičky samotné a zajídám je sušenkama. Z blízkých, neprostupných křovisek se sem tam ozývá zvuk zápasu a dvě weky občas vyskočí načepýřené ven na trávu a perou se. Určitě zápasí o můj chleba. Sbíhá se jich tu čím dál více. Když jsou tu asi 4, tak se jedné podaří z křovisek vytáhnout můj chleba... Ty zlodějské k*rvy... Naučili se prostě krást mikrotenové tašky turistům, protože vám do nich v každém supermarketu dají nákup. Beru jim rozcupovaný chleba, je pořád obalený v igelitovém sáčku, ale naskrz proklovaný, jak se k němu snažily dostat. Je už nepouživatelný.

 

Slunce visí už jen centimetry nad hladinou Tasmanova moře a k pláži to táhne celé osazenstvo kempu :). Jdu s nima. Udělám pár kýčovitých fotek, ale muchničky žerou na pláži jako divé. Už ani nečekám na zelený záblesk :). U kuchyně si chci z venkovního kohoutku s nápisem "pitná" nabrat vodu. Teče oranžová... Je tam cedulka, že voda je z potoka za budovou, ale že je to bezpečné. Prý tanin z listů stromů barví vodu na odstín čaje, což má být pro váš žaludek jen dobře :). Hmmm, já četl, že tanin dělá vodu pro lidi nebezpečnou. Neva, exnu půllitr a započínám klinický pokus.

 

Usínám za zvuků kradmých kroků zlodějek weka v blízkém křoví a v oblaku vůně čerstvě posečené trávy.