22.2.2018

Ráno po šesté, ještě než se vzbudí zbytek osady havranů, si jdu do profukující sprchy umýt xicht a zuby. Nicméně kartáček mi padá na prkennou podlahu a mizí ve škvíře kdoví kde. Tak to bychom měli... Balím se a mizím.

Jedu kousek nazpátek do Akaroy, ale je ještě moc brzo a z obchodů má otevřeno pouze 4Square (¤) a tak si hned koupím nový kartáček. Ještě chvíli se poflakuju po nábřeží, ale začíná opět pršet. Přemýšlím, jestli se vydat směrem k jezeru Coleridge pokořit Peak Hill, který jsem posledně zdolal tak ze 75% nebo odbočit k soutěsce Rakaia gorge, kde by měl být hezký příbřežní trek. Vyhrává Rakaia.

Vemu to přes Darfield, abych dobral benzín, už mám půl nádrže pryč. Akaroa musela mít počasí nějaké zakleté, protože se cestou vyjasňuje a za chvíli je nádherný slunečný den. Paráda. Parkuju u řeky Rakaia (¤), hned vedle známého mostu (¤), který si fotí 110% projíždějících turistů. Samotný začátek treku "Rakaia river walkway" je jakoby schválně ukrytý, aby ho lidi nenašli, ale já jsem připraven :).

Vstupuji do husté vegetace vedle cesty a mizím v zeleném tunelu. Do cestičky se napínají pokroucená chapadýlka divokého vína, hmyz bzučí a vzduch je prosycen medovo kořeněnou vůní. Škoda, že vůně nejdou vyfotit. Stezka střídavě klesá a stoupá, ale tok řeky v barvě bílé kávy nikdy neztrácím z dohledu. Asi po dvou hodinách mě značky dovedou na vyhlídku na útesu vysoko nad řekou. Je odtud krásný výhled na pastviny a hory na obzoru za řekou. Stezka pokračuje někam dále dolů, ale já se obracím na zpáteční cestu.

Z auta je neobyvatelný skleník. Musím chvíli naplno větrat. Sedím v otevřeném kufru a přijíždí japonský starší pár. Taky hledají začátek říčního treku. Paní se jde ke mně zeptat, jestli netuším, kudy se tam dostane. Jelikož jsem zrovna v dobré náladě, tak ji kousek ke startu vyprovodím. Hned za mostem je Rakaia kemp. Super místo s výhledem na deltu řeky, ochotná paní v karavanu, sloužícím jako recepce, sprchy s neomezeným množstvím teplé vody, to vše jen za 10 dolarů. Tak sqělou nabídku jsem tu ještě nezažil.

Peru fusekle. Triko ne, dělám pokus, jak dlouho je nositelné, než přede mnou začnou prchat lidi. Akorát si nemůžu udělat kafe, mám rozpustné, ale není tu jak uvařit vodu. Stan je vztyčen, auto stojí na sluníčku ve větracím režimu s otevřenýma dveřma, na kterých povlávají sušící se ponožky a já s nohama na palubce vegetuju v podvečerním vánku. Sedla na mne druhá muchnička.