30.3.2018

 

Ještě včera večer mi došlo, že auta v noci jezdit nebudou, protože je silnice Kaikoura-Christchurch přes noc veřejnosti uzavřena. Ale brzy se již má otevřít pro nonstop provoz, řízený přenosnými semafory. Takže v noci mě budil pouze náklaďák, co 30 minut dunící okolo. To ujde. Ráno se napojím zpět na dopravní tepnu k jihu. Vím, že toho dnes nic moc neudělám, protože tělo i mysl svírá ledová ruka zármutku. Nekonečnými kolonami aut, čekajících na uvolnění jízdního pruhu, se pomalu přesunu až do Cheviotu, tam odbočím k pobřeží a jdu se projít po břehu moře. Hodně známých míst přestalo po Kaikourském zemětřesení prakticky existovat. Třeba Ohau Point, po něm se slehla zem. Byl tam trek, který jsem měl taky na seznamu. Tady člověk vidí, že pokud chce něco podniknout, tak nemá příliš otálet, protože o tu šanci může přijít navždy.

 

V novinách psali, že je Velký pátek a obchody budou mít zavřeno. Stejně jako u nás (hovadina ukrutná), ale v Cheviotu je 4Square(¤) normálně v provozu, tak doplním sušenky a zaznamenávám, že regály s alkoholem jsou oblepeny páskami z důvodu zákazu prodeje alkoholu na Velký pátek (facepalm). Co je to za nesmysl? Kdo chtěl dnes chlastat, tak si přece nakoupil alkohol včera, ne?

 

Necelé dvě hodiny jízdy do Christchurche uplynou klidně. Dotankuju nádrž, abych se už ráno nemusel zdržovat až budu vracet auto, a mířím k východnímu pobřeží do starého známého kempu v New South Brightonu(¤). Tenhle kemp byl vůbec první místo, kde jsem trávil svou první novozélandskou noc před devíti lety a následně každou další výpravu jsem tuto tradici dodržel. Tedy až na tuto, protože mi do plánů vtrhnul cyklón Gita. Proto se teď pro změnu tímto kempem se Zélandem loučím. Dávám trochu do pucu auto, rvu všechno, co jde, do batohu a zbytek vyhazuju. Od moře už fouká chladivý vítr a já jdu omrknout pláž a zabrousit pohledem ke vzdálenému molu. Okovy nostalgie mi vypalují do zápěstí pomyslné jizvy. S nohami jako z olova se plížím nazpět do kempu a jdu zalehnout.