8.3.2018

Noc v Gunnově kempu byla překvapivě klidná. Ráno si říkám, že v 7:30 se musím přinutit vylézt ze spacáku a začít balit, abych měl u Gertrudy kde zaparkovat. Lezu ze stanu ven a nad hlavou mám čisté nebe, údolí se ještě topí v temnotě, ale vrcholky horských štítů zlátnou vycházejícím sluncem. Špica! Dělám rychlou hygienu, skáču do auta a mizím směrem ke Gertrudinu sedlu(¤).

 

Na parkingu jsem tak v 8:30 a už tam pár aut stojí, podle orosených oken tam někteří i přenocovali. Celé mohutné údolí je sevřeno strmými skalními stěnami, proto sem slunce počítám dosáhne až tak kolem poledne. Ale to je dobře, v ranním chládku se jde lépe. V první etapě po dně údolí se prodírám skrze vegetaci a veškerá ranní rosa končí v mém oblečení. Ale to uschne, jen co začne stoupák. Občas je obtížné najít trasu, neexistuje jedna pevná, ale spíše řečiště malých, sotva znatelných stezek.

 

Vegetace se asi po hodině pochodu vytrácí a začíná nástup do skalistého svahu, drápat se nahoru. Celkem to jde, ale ve vlhku bych to jít nechtěl, všechno bude kluzké. Teď člověk spoléhá na adhezi své podrážky. Po chvíli stoupání se objevuje horské jezírko. Musím se pak podívat do map, jestli má jméno (má, je to Black Lake - Černé jezero :))

 

Po asi třech hodinách drápání nahoru jsem v sedle. Je tady skupina francouzů a podle stanu, obloženého hranicí kamenů, tady asi  přenocovali. Blázni, musí tu fučet jako hrom. Do sedla už pere slunce naplno, ale do údolí se paprsky teprve začínají natahovat. Chvíli se zdržím, udělám pár fotek a obracím se k návratu. Když při sestupu vidím oblečení několika mne míjejících turistů, co se teprve škrábou nahoru, tak se mi nechce věřit. Tenisky, džíny, žádné zásoby jídla/vody... jeden dokonce nese na zádech v sedáku malé dítě... To bych rád viděl, jak s ním překoná kamenné plotny ve svahu, kde se leze po čtyřech.

 

Asi kolem druhé odpoledne jsem u auta na překypujícím parkovišti. V záchvatu energetické krize sežeru pytlík gumídků. Chvilku přemýšlím, jestli ještě znovu nezajet k Milford Soundu, ale ten zase příště :). Fičím do Te Anau opět do Lakeview holiday parku, abych si užil neomezené teplé sprchy. Vychutnávám si jízdu po Milfordské cestě, která křižuje nesčetně potoků, tekoucích ze svahů hor. Nemají jména, ale čísla - Potok č. 68, Potok č. 93 atd. atd.

 

V parku postavím stan a zapadnu do sprchy, až se dostatečně nabažím teplé vody tak zjistím, že jsem si nevzal ručník. To se mi už jednou stalo. Teď musím krutě improvizovat a utřít se čestvě vypranýma ponožkama. Kurňa, není to s nima tak jednoduché :)