29.3.2018

 

Ráno nemá cenu sušit stan, vlhkost vzduch je masívní. Kousek od kempu je Karaka Point(¤) se zbytky starého Maorského osídlení a krátkou pěšinkou k moři. Nechce se mi jet po hlavní cestě a tak to z Karaka Pointu vemu oklikou(¤) podél východního pobřeží. Před Blenheimem se ale chtě nechtě musím napojit na hlavní tah s mraky aut. V Blenheimu samozřejmě ve stresu na jednom nepřehledném kruháči netrefím správný výjezd a musím šaškovat v bočních uličkách. Cestou z Blenheimu někdo přede mnou veze za autem na vozíku v kleci něco mrtvého. Akorát nejde poznat, jestli to zastřelil nebo to chcíplo cestou.

 

Celý severovýchod jižního ostrova mám podvědomě spojený s chmurnými myšlenkami. Je to vždy poslední etapa mé cesty a já se nedokážu ubránit tomu, abych na to nemyslel. Z hlavního komunikačního směru odbočuji k pláži Marfell's Beach(¤). Je  tam 4 hodinový trek k majáku, ale dostupný je pouze za odlivu. Momentálně je příliv. Vracím se na dálnici ke Kaikouře. Od zemětřesení v roce 2016 je celé pobřeží severně i jižně od Kaikoury jedno obrovské staveniště. Rozsah oprav je obrovský. Tolik bagrů, buldozerů stavebních strojů vůbec jsem pohromadě ještě neviděl. Staveniště se táhne desítky kilometrů. Provoz je veden většinou v úzkých pruzích nebo střídavě v jednom.

 

Konečně jsem v Kaikouře. Ta cesta je utrpení. Centrum Kaikoury taky vypadá smutně, hodně obchodů je zrušených, výlohy pobité dřevěnými deskami. Kupuju si svou první rybu s hranolky a jedu si ji vychutnat k výhledu na mys. U parkingu(¤) začíná pár kratších tras do okolí a na útes. Na útesu dost slušně fučí vítr. Krátím si tak odpoledne. Po návratu zamířím pár kilometrů jižněji do kempu Peketa Beach(¤). Je ale hned u cesty a projíždějící auta mám pár kroků od stanu. Au.

 

Pořád mi nejde do hlavy, proč tady měsíc na obloze přibývá/ubývá opačně, než u nás.