4.3.2018

Mlžné ráno nevěstí nic dobrého. Jedu k Nugget Pointu a zase čučím, taky nově vyasfaltovaná silnice. Je mi z toho trochu smutno. Po vzoru američanů, kteří musí mít ke každé turistické zajímavosti přivedenu čtyřproudou prvotřídní dálnici, se tímto směrem začíná ubírat i Nový Zéland. Počítám, že nebude dlouho trvat a objeví se i tady závora s výběrčím poplatku.

 

Nugget Point včetně majáku je zahalen v husté mlze. Převaluje se v chuchvalcích přes stezku a viditelnost je tak deset metrů. Pomalu jdu až k majáku a nevidím ho, dokud nestojím přímo u něj. Opřu se o zábradlí, naslouchám dunění tušeného moře někde pode mnou a občasnému volání tuleňů. Čekám, jestli se mlha neztratí. Zažívám pocit dávných objevitelů, jsem totiž u Nugget Pointu asi 10 minut úplně sám :D, volejte Guinesse, tohle tu ještě nikdo určitě nezažil.

 

Ani po půlhodině se to nelepší, mlha vůkol. Smiřuji se s tím, že tentokrát nade mnou duch majáku vyhrál. Jdu k autu a jak dosednu, začíná ještě drobně pršet. Vracím se pár kiláků nazpět a najednou vyjíždím z mlžného příkrovu. U pobřeží zastavím o ohlížím se nazpět. Celý útes s majákem je obalen mlhou jako tříleté dítě cukrovou vatou na pouti. Asi prokletí, bo co...

 

Mířím k zátoce Cannibal bay, počasí se lepší o 100% a začíná prát slunko. K zátoce vede naštěstí pořád jenom štěrková cesta a možná proto potkávám jen asi 3 novozélandské babičky. V krásné zátoce stojí pár polorozpadlých budov a pole s řepou. Vypadá to na další malou komunitu hippies :). Do tří vteřin po vystoupení z auta mne žere muchnička. Chvíli se potloukám okolo a pak se přesunuji k vodopádům Purakaunui, kde stojí malý, pojízdný stánek s kávou. Uaa, to jsem potřeboval. Uvnitř stánku jsou dvě fajn sympatické ženské středního věku a trochu kecáme. Dá se jim i rozumět. Dávám si long blacka velikosti kýblu na prádlo a vesele přitom komunikujeme. Teda hlavně ony :D. Skouknu vodopády, ale lidé, fotící si 15 minut selfíčka, už mi začínají lézt krkem :).

 

Několik dalších hodin objíždím pár místních zajímavostí oblasti Catlins a můžu říci, že tady by se dalo žít :). Každá zatáčka na silnici Southern Scenic Route, vinoucí se celým Catlins ( ¤ ), odkrývá pohled jako z katalogu. Krása. Schyluje se pomalu k večeru a já mířím do kempu v Curio Bay(¤).

 

Tak to jsem ještě nežral... :D  Rozlehlé území, porostlé cca tři metry vysokými hustými křovisky flaxe, ve kterých je regulérní bludiště cestiček a cest. Absolutně se tu nedá vyznat. Chvíli popojíždím uličkami ve vegetaci, než najdu "Office" a můžu se zaregistrovat a zaplatit nocleh. Dostávám sice mapku, ale je mi platná jak mrtvému zimník. Jezdím sem a tam než najdu travnaté zákoutí, kde můžu postavit stan. Teď pro změnu nemůžu trefit k wc a sprchám. Mazec. To je poprvé, co musím v kempu použít GPS v mobilu. Ukládám si pozici se stanem, abych ho ještě vůbec někdy našel a jdu na výzvědy. Koukám, že nejsem sám. Potkávám další lidi s mapkou v ruce a bezradnými výrazy v  obličeji.

 

Asi na třetí pokus nacházím sprchy a to ještě díky tomu, že potkávám chlapíka z recepce, který mne tam dovede :D. Sprchy mají trochu divoké ovládání. Před kabinkou je na stěně kasička s displejem, na kterém okamžitě po vhození mince začíná odpočet 5 minut. Začíná boj s časem, honem se zavřít do kabinky, vysvlíct a pod sprchu. Po uplynutí pěti minut se automaticky vypne teplá voda.

 

Kemp se rozkládá v těsném sousedství "zkamenělého lesa" u mořského pobřeží. V kamenitém dně lze při odlivu rozeznat kmeny a pařezy pradávných stromů. Muchničky začínají žrát jako divé. Zkouším lovit WiFi, ale zdá se, že tu mají jen placený signál. Je to velký skok oproti mé minulé výpravě před čtyřmi roky, kdy byl v kempu maximálně jeden, dva počítače s otvory na mince, což byla jediná možnost, jak se dostat k Internetu. Dnes se po nich slehla zem. Všude vládne WiFi. Někde je neomezené, někde dostanete prvních pár desítek megabajtů zdarma a někde si musíte přístup k WiFi zaplatit.

 

Muchny už jsou otravné jaxviňa. Asi jdu zalézt do stanu.