21.3.2018

 

Předpověď stále není dobrá. Do neděle má všude tam, kam se chystám, lít jako z konve. Dělám si ve skoro prázdném kempu kafe a za vytrvalého, slabého deště jedu k severu k Branám Morie (Moria Gate Arch). Nachází se v oblasti řeky Oparara, kde jsem byl naposledy před osmi nebo devíti lety. K malému parkovišti, které slouží jako výchozí bod několika kratších i delších treků, vede asi 16 kilometrů štěrkové cesty v otřesném stavu. Pamatuju si, že i před lety to byl nepříjemný zážitek. Dá se jet tak maximálně 30km/hod. a kličkovat mezi dírami zleva doprava, jinak jde auto do kytek. Ale má to i své výhody. Kvůli špatné přístupnosti a blbému počasí je tu jen minimum lidí. Oblíkám si bundu a vyrážím prozkoumat okolí. Střídavě hustě prší nebo je klid a dusno. Jsem durch mokrý. Ale jak zalezu pod skalní oblouk Brány Morie a začnu fotit, jsem za chvíli suchý, jen zablácený jako hovado.

 

Novozélandský deštný les je krátce po dešti krásné místo, vše se leskne, na větvích a v lišejnících se třpytí krůpěje vody a kolem pípají ptáci. Šmejdím po okolí několik hodin, dokud nejsem zase komplet promočený a špinavý. Déšť nabral na síle a proto se chystám k návratu. Za hustého lijáku dojedu k chatce v kempu. Ráno uvidím, co dál, ale budu se muset asi zase vzdát další části svých plánů. Na louce v kempu, určené pro stany, jsou rybníky stojaté vody. Navíc citelně klesá teplota. Je čas nastartovat spacák.