26.3.2018
V noci mne chvílemi budila partička rozjařených mlaďochů, kteří si v kuchyni udělali schůzi, bo co. A asi hodinu po půlnoci si šel ven jeden francouz zatelefonovat a cca 15 minutový hovor dost emocionálně a nahlas prožíval :).
Ráno nemusím balit stan, protože karavan mne této milé povinnosti ušetřil a já se hned přesunuju k blízké končině zvané Farewell Spit. Nikdo tu zatím není, paráda. Po pastvinách se prohánějí hejna slípek Pukeko a další ptačí havěti. Proplétám se mezi ovčími stády a hromadami bobků až k pláži. Po pár kilácích pohodovéhho výletu podél pláže se obrátím k jihu a přetnu písečnou kosu k jejímu jižnímu pobřeží, po kterém se vracím k výchozímu bodu. Dám si v malém bistru kafe na oživení a popojedu po štěrkové cestě k asi 3 kiláky vzdálené pláži Wharariki. Je to výchozí bod k několika výšlapům do okolí, ale jak lidi přijedou autem a vidí na ceduli - Pláž Wharariki (hlavní zájmový bod) 20 minut a další trek Green Hills 3-4 hodiny, tak kam se asi vydají? :D
Já vyrážím samozřejmě mimo hlavní, pohybující se masu lidí, posouvající se k pláži, a vybírám si Green Hills. Okolní kopce jsou křiklavě zelené, kdo to neviděl, tak neuvěří. Jsou obsypány bílými body (ovečkami) jako kytky mšicemi. Slunce sálá jak Vítkovice vysoké pece. Až dojdu k dřevěnému mostku přes potok, tak začne stoupačka křoviskovým tunelem nahoru k útesu. Nahoře se otevřou krásné výhledy daleko do moře a pobřežní skaliska. Stezka se otáčí okolo kopce a napojí se zpět na půvosní trasu, po které se vracím k autu. Trvalo mi to asi 4 hodiny a jsem ze slunce napůl ugrilovaný. Po parkingu se promenádují pávi. Nechápu, kde se tu vzali. Vracím se do kempu osprchovat, bo jsem jak kvepřové ve vlastní šťávě a čekám na západ slunce, abych skáknul do auta a zajel pláž Wharariki osobně vědecky prozkoumat. Snad se už večer vyhnu turistickým hordám.
Wow... tak to byl fajn nápad. Zlatá hodina na focení byla od cca 19:00 do 19:45. Dojel jsem k pláži načas. Fotografové se stativy už blbli u přílivového pásu a dalších 20 až 30 lidí v hipísáckých hadrech poskakovalo při nějakém podivném rituálu. A přicházeli další a další. Cvakám tak 200 kýčovitých fotek západu slunce nad pláží Wharariki. Je to fakt kýč, ale stojí za to. Nádhera :). Skaliska v moři zalitá zapadajícím sluncem nemají chybu. Vychutnávám si magickou atmosféru místa, dokud slunce nadobro nezmizí a nad mořskou hladinou nezůstane jen růžový opar. Nad skaliskem Pillar Point začíná své světelné signály vysílat maják. Za houstnoucí tmy se snažím najít stezku ke dvacet minut vzdálenému parkovišti. Potmě to je dost dobrodružné. Kolem jsou volně se pasoucí ovce a krávy. Technický poznatek: Na černou krávu potmě foťak zaostřit nelze :). Přehoupnu se přes vrcholek kopce a pode mnou svítí jako hrst perliček kemp Wharariki. V takových chvílích člověk přemýšlí, jestli si fakt nenajít nějakou novozélanďanku a zůstat tady... auuu....
Za chvíli jsem u auta a za naprosté tmy jedu zpět do kempu Farewell Gardens. Přede mnou na cestě kličkuje v kuželech světel zajíc. Nechce se mu uhnout. Dojedu krokem až k němu, než se uráčí uskočit do křoví. V karavanu bzučí komár. Je třeba ho zabít.
