21.2.2018

Jetlag působí, budím se kolem půlnoci a už se jenom převaluju. Venku leje a zvedá se vítr. Kolem šesté ráno se rozezní sírény. Do prčic, snad to neznamená evakuaci, auto bych zatopené vidět nechtěl. Zkouším lovit wifi, ale nic tu není. Budu asi muset přehodnotit své plány. Venkovní teplota citelně poklesla. Po chvíli čekání se venku nic neděje, žádné srocování lidu a podobně, takže kolem osmé se loučím se svou ubyvatelkou, která o ranní siréně nic neví, a zamířím na poloostrov Banks do Akaroy.

Podél cesty se trousí školáci v uniformách, proti naší republice je to nezvyk. Cestou do Akaroy se okolní kopce topí v mlze, prší nepřetržitě. GPS mne navádí na polní cestu vedoucí vysoko nad okolní krajinu, kde mne zastaví varování, že dále je cesta sjízdná jen terénnímy auty. Vracím se kus zpět a už po správné cestě pokračuji dál. Odbočím k malému, úzkému poloostrůvku (¤) v zátoce, kde asi hodinu čekám, co udělá počasí. Nic. Leje a fučí vítr.

Popojedu do městečka u pobřeží a s několika dalšími turisty schovaní v autech (¤) čekáme na konec deště, ale marně. Provazy vody a vichr bičují auto bez jediné přestávky. To je už druhý den, co se mé plány hroutí v troskách. U malé knihovny zkouším chytat wifi, abych kouknul na předpověď počasí, ale nedaří se.

Podle mapy má být poblíž farma "Onuku", která nabízí ubytování. Klikatící se cesta, široká tak pro jedno auto, stoupá až k hranici farmy k bráně, kterou si musím otevřít a po průjezdu za sebou zase zavřít. Zrovna proti mně sjíždí ze svahu campervan, ale okamžitě začíná couvat zpátky do svahu až do škarpy, kam bych se já neodvážil a uvolní mi tak cestu. Farma je změť oplechovaných budek jako z amerického hororu (¤). Cedule "Reception" mne navádí k největší z nich, před kterou pod stříškou postává a kouří něco zakázaného vrásčitá stařena. Ptám se, jestli je recepce uvnitř. Ta jen přikývne. Opřu se do posuvných dveří a okamžitě se ocitám v obýváku s koberci na podlaze, gaučem, stolem a asi osmi posedávajícími lidmi. Ti ani nezvednou oči od svých tabletů a mobilů :D, civilizace dorazila i na Nový Zéland. Babka se sice trochu spletla, recepce je až za malým průchodem do další části budky.

Vypadá to na svéráznou místní hippie komunitu. Kolem se potulují ovce, drůbež a menší psi. Rád bych něco na dnešní noc pro úkryt před deštěm. Na nocleh v autě se ještě necítím, potřebuji se dostat z omámení časovým posunem. Nabízí mi "private room" za 65 dolarů. OMG to bude asi nejdražší Zéland, co jsem dosud zažil. Ukazuje mi na dveře uprostřed zadní stěny té obývací místnosti s lidma, kterou jsem vešel dovnitř. Jdu tam, dveře jsou jen taková papundeklová deska s klikou a centimetrovými škvírami po celém svém obvodu. Celé se viklají a nejdou ani pořádně dovřít, natož nějak zamknout. Soukromí nula. Ale jsem v suchu. Na stan venku to není ani omylem.

Po stěně něco leze, vypadá to jako malý škorpión, ale nevím, jestli to můžu zabít, jestli to není chráněné. Jdu prozkoumat sprchy. WTF... venku stojící plechodřevěná mini budka z prken v různém stádiu rozkladu, do které ze všech stran proniká vítr. Vevnitř je hadice s nasazenou sprchovou hlavou a napojením na plynový ohřívač. Tak v tomhle větru se teda sprchovat nebudu.

Vracím se zpátky do pokoje a zapínám wifi, dostal jsem v recepci voucher na 500MB. K okolnímu prostředí mi to sice moc nepasuje, ale vysvětluje to zombíky s tablety v obýváku. Přečtu si zprávy a asi 100 emailů, ve kterých se všichni strachují o můj osud. To mě ještě neznají... :D  Ve zprávách se dozvídám, že cyklón Gita v noci prosvištěl centrem Nového Zélandu a celý severozápad jižního ostrova je odříznut od okolního světa, sesuvy půdy a zničené silnice si prý vyžádají minimálně několik dní až týdnů oprav, než se dostanou do alespoň provizorního stavu. Lidé jsou zásobováni vrtulníky a loděmi podél pobřeží. Do této oblasti se chystám tak za 4 - 5 týdnů, tak snad už se situace trochu zlepší. Nějaké mosty jsou strženy i v oblastech, do kterých mám namířeno v nejbližších dnech, ale budu to řešit až přímo na místě.

Jsou teprve čtyři hodiny odpoledne, ale můj organismus má pořád zafixováno časové pásmo střední evropy. Zalehám do postele za zvuku nonstop brebentění za centimetrovou stěnou a usínám.

(omlouvám se za fotky několika prvních dní, které jsou spíše dokumentárního charakteru a většinou foceny mobilem. Mapují mou přípravu na několikatýdenní změnu životního stylu. Postupně by se to mělo lepšit :) )