27.2.2018
Od jezera se začala v podvečer plížit zima. A to dost vlezlá, příště si musím sebou vzít teploměr. Ráno kolem 4 hodiny některý z debilů spících okolo nastartoval auto a nechal běžet motor, asi mu byla taky zima. Že probudil všechny okolo ve stanech mu nevadilo, museli jsme navíc čuchat i jeho výfukové plyny. Až si dostatečně zatopil, tak motor zhasnul. Po rozednění se okolní kopce i jezero utápí v mlze. Jedu si k jezeru dát long black extra. Japonka u pokladny na mne při placení divně čučí, dal jsem jí totiž eura :D, musím si udělat pořádek v peněžence. Ještě si skočím do 4Square pro cider (už mám slinu) a další várku sušenek k večeři. Koupím si i krabičku kiwiberry, je to asi nějaký mix kiwi s dalším ovocem, budu si to muset vygooglit. Malé, zelené oválné plody s hladkou slupkou, velikosti naší švestky. Jí se celé a mají příjemnou, sladkokyselou chuť kiwi a angreštu.
Po ranní dávce kofeinu se přesunuji k druhému jezeru Pukaki. Posmutnělá cesta, mraky se drží nízko. U silnice, vedoucí podél břehů Pukaki, narážím na levandulovou farmu, to jsem na NZ v životě neviděl. U vesničky Mt. Cook village se chystám odbočit do údolí Tasman Valley (¤). Je to jedna z cest, na kterou se už delší dobu chystám a kam mají auta z půjčoven vjezd zakázán. Štěrková cesta je prý v hrozném stavu, ale podle informací z netu se po ní dá s trochou opatrnosti jet i neterénním autem. Přichází však menší šok... oni tu stihli vybudovat normální asfaltku... co všechno peníze od čínských turistů nedokážou... no, nestěžuju si :).
Asi po 10 kilometrech přijíždím k ledovcovému jezeru s parkovištěm, WC, přístřeškem... bílá místa na mapě světa mizí čím dál rychleji. Je třeba osídlit další planetu. Okolí připomíná měsíční krajinu, pokrytou bílým semišem. Asi nějaký druh mechu nebo lišejníku. Z něj vystupují tmavé kameny. Občas zaslechnu volání Kea, ale nezahlédnu ani jednoho. Asi hoďku, dvě se pletu okolo jezera barvy bílé kávy a pak mířím zpět do profláklého větrného kempu White Horse Hill. Snad dnes v noci nebude vichřice. Přijíždím k parkovišti, které shora musí vypadat jako Mínóův labyrint a překypuje auty ze všech stran. Několik set aut, stojících na malém prostoru, a další desítky kroužící jako supi okolo a číhající na skulinku k zaparkování. Několikrát musím zastavit u kraje a udělat pěší předsunutý průzkum. Nakonec vítězím a propletu se až k úpatí kopce s místy pro stany.
Vyhodím mokrý stan z auta jdu se zaregistrovat k samoobslužnému pultíku. Do sáčku nasypu všechny drobné, co mi tížily peněženku a vhodím je s registračním formulářem do schránky. Od šesti dolarů, které chtěli za přenocování ve stanu před devíti lety, se cena zvedla na třináct. Pokud to porovnám s Rakaiou, kde jsem za 10 dolarů měl i teplé sprchy, tak tady mám za 13 jen místo pro stan a záchody s dvacetimetrovou frontou stepujících lidí přede dveřmi.
Postavím stan a jdu omrknout nedalekou vyhlídku Kea Point. Na turistický václavák Hooker Valley teď nemám chuť :). Na vyhlídce, samozřejmě opět na nejlepším místě k focení se zasněženým vrcholem Mt. Setton v pozadí, blbne skupinka mladých číňanek. Jedno selfíčko stíhá druhé, dělají nejnemožnější pózy a xichty. Mno, vydržel jsem čekat 15 minut, pak mi ruply nervy a vlezl jsem si za ně do jejich záběru. Slyším za sebou nespokojené brebentění, ale žíly mi to netrhá. Celý den není dobré světlo na focení, takže fotky žádná sláva. Vracím se ke stanu a dávám si konečně cider, snad neprobleju noc jako posledně. Trochu se obávám nočního vichru, ale má snad jen pršet. Stan mám v takovém malém dolíku, který slibuje při vydatnějším dešti rybníček. Zatím se nehne ani lístek, to minule už vichr burácel a nedalo se jít rovně. Začíná sedat zima, musím zalézt so spacáku.
