28.3.2018

 

Po celonočním dešti se mi moc ven nechce, předpověď ale tvrdí, že teď už bude jen hezky! Nad Kaiteriteri visí ještě ranní opar a slunce není vidět, jen skupinky kajakářů se připravují vyrazit na hladinu. Chvíli posedávám v autě a koukáním na vzdálená pobřeží(¤) Tasmanovy zátoky si vyprazdňuji hlavu. Chtěl bych tu sedět několik hodin, ale musím jet dále.

 

Do Motueky(¤) je to jen kousek, jedu zkontrolovat stav rozpadající se lodi poblíž mořského břehu. Ty jo... zub času neúprosně zahlodal. Netuším, kolik let vraku ještě zbývá, než nenávratně zmizí, ale rozpad pokročil znatelně.

 

Řekl jsem si, že to dále vemu přes Nelson, abych omrknul centrum města. To byl ale blbý nápad. Mraky aut už 30 kilometrů před Nelsonem a přímo ve městě masakr. Ale na Queenstown to nemá. Najdu parkoviště, je placené, automat na výdej parkovacích lístků je mimo provoz a další se mi hledat nechce. Jsem celkem znechucen civilizačním šokem a hned mizím východním směrem k Rai Valley. V kopcích a serpentýnách chytnu před sebou dva náklaďáky, další stres. Ty prostě předjet nelze.

 

Při projíždění údolí Rai Valley(¤) je vzduch prosycen sladkou meruňkovou vůni. Po poledni jsem u Pelorus Bridge (¤) a liju do sebe kafe. Potom vyrazím na kratší, asi dvouhodinový výšlap k vodopádům. Po návratu jsem zase od bahna jako prase. Cestou k Pictonu po příbřežní trase(¤) si opět procvičím ručkování po volantu, protože silnice má tak 800 zatáček. V Pictonu zapadnu do Holiday parku Parklands Marina(¤). Vypadá to tu slušně a není ani moc přecpaný. Chvíli kroužím parkem a hledám slunečný flek. Suším nasáklý stan a popíjím cider.