18.2.-20.2.2018

Je to tady. Nastal čas vrátit se domů - na Nový Zéland :). Dopoledne dokončím poslední doladění batohů a šup na tramvaj na hlavák. Leo jede výjimečně na čas a tak je v Praze jen s párminutovým zpožděním. Ale dostat se na autobus AirportExpres už je celkem boj o život. Dav lidí s maxi kufry a krvežíznivými výrazy ve tvářích mne trochu zaskočil. Po nějaké chvíli strkání a tlačení se tam narveme všichni, teda alespoň myslím. Nemůžu se ani otočit, abych to zkontroloval. Sardinky ve slevě.

Svět je malý, potkávám kolegu s manželkou/partnerkou/přítelkyní (ne se všema najednou, jen nevím, do které kategorie ji zařadit :) ). Taky se mnou poletí do Frankfurtu, ale pak budou pokračovat opačným směrem na Dominikánskou republiku. Vrací se tam po pár měsících pauzy tady. Dominikána jim učarovala stejně, jako mi NZ. Good luck, friends.

Při odbavování v Praze na letišti se babě na přepážce nedaří přidělit mi místo u okna nebo v uličce v návazných letech z Frankfurtu a Singapuru. Prý ji to vždy vykope. Mám si ve Frankfurtu zajít k nejbližší přepážce Singapore Airlines a tam si to domluvit. Do Frankfurtu letí z Prahy jen menší letadlo, přistávání a dosed na plochu nejde skoro poznat. Ve Frankfurtu je chaos jako na každém větším letišti. Nemám vůbec čas jít hledat přepážku aerolinek, ale nakonec se ukazuje, že je přímo u odletové brány. Za přepážkou stojí malá, pohledná indka, veme si ode mne palubní lístek, kouká do PC a říká, že na všech letech mám místo u okna nebo v uličce. Hmmm....

Jak začínají vpouštět do letadla a dav lidí se natlačí ke vstupu, tak se samozřejmě pouze u mne červeně rozbliká snímač palubních lístků a řve chybu místa. U snímače stojí ona malá indka. Čučí jak péro, moc nechápe. Další letuška si mne bere z davu bokem a se třemi dalšími lidmi (asi metodická pomoc) mi vystavují a tisknou nové palubní lístky. Já věděl, že to nebude tak jednoduché.

V letadle mají nový multimediální systém, dotykové větší obrazovky v sedadlech, USB porty pro dobíjení mobilů/tabletů - luxus. Ale všechny dostupné filmy v nabídce jsou cenzurovány. Kdekoliv se objeví sebemenší nahota, obraz se rozkostičkuje. Dokonce i v Bladerunnerovi při záběru na sochy a jejich poprsí. Husté. Čeká nás přes deset tisíc kilometrů vzdušnou čarou do Singapuru a mně začíná bolet hlava. Kolem jedenácté hodiny večer začíná v letadle vonět jídlo. Když při roznášce přijdu na řadu, tak se dozvím, že kuřata došly, kua...

Za mnou už tak 3 hodiny v kuse ryčí děcko, nějaký anglický nebo německý parchant. Zjistil jsem, že když si narvu nafasované špuntové sluchátka dostatečně hluboko do uší, tak to pomáhá izolovat vnější svět. Mám je hluboko tak, že mi z uší lezou jen drátky. Vedle mne sedí postarší německý pár. Jsou v pohodě, akorát paní chodí co 10 minut na záchod. Poté, co se ani nedotkne přinesené snídaně, chápu proč.

Někteří z pasažérů hrají hru "Co asi dělá tohle tlačítko?" a přivolávají tak zbytečně letušky. Já bych je lisknul hned. Ale to už přistáváme v Singapuru. V letištní hale mne opět jako posledně několikrát málem přejede elektrické vozítko na převoz cestujících. Jezdí s nima jako šílenci. Na koberci pokryté podlaze jsou naprosto neslyšitelné.

Využívám letištní volné WiFi a zjišťuji situaci s cyklónem Gita, mířícím na Nový Zéland. Náš let by to snad měl ještě stihnout, než začne Gita bičovat zélandské pobřeží. Varují všechny obyvatele, turisty atd. před vichrem a lokálními záplavami. Z oblasti Marlborough je nařízena evakuace všech trempů. Zkouším si najít na netu ubytování pod střechou alespoň na den příletu, kdy bude cyklón přecházet pevninu. Vše je obsazeno! Po chvíli hledání narazím na "Pokoj pro jednoho" asi 15km od Christchurche za 95 NZ dolarů za noc. Je to pálka jako prase, ale nic rozumnějšího prostě k sehnání není. Bookuju a jdu se připravit k odletu ze Singapuru do Christchurche.

U bran jsou zase přísnější bezpečnostní kontroly než minule. Přibyly celotělové rentgeny a osobní prohlédávání. Ohmatávájí mne tak dlouho, že se mi to skoro začíná líbit. Letadlo do Christchurche má starší elektroniku, obrazovky v sedadlech jsou hrozné, nejde pomalu rozeznat, jestli se dívám na kreslený nebo hraný film. USB porty samo taky chybí. Sedím tentokrát v uličce, takže výhledy nebudou. Jak se přede mnou sedící číňan v sedačce trochu pohne, tak se mi resetuje obrazovka i právě sledovaný film. Bezva.

S pomalu se blížícím Zélandem stoupáme o pár kilometrů výše nad běžnou letovou hladinu. Kapitán chce možná nadletět okraje cyklónu. Všude pod námi je hustá oblačnost, není vidět ani na mořskou hladinu. Oblaka připomínají cukrovou vatu. Přístání probíhá v pohodě, i procedury na letišti jsou ok, už jsem připraven z minula na to, co chtějí vidět a slyšet. Letištní čmuchací protidrogový pes mi párkrát oňufá bágl, ale asi mu nic podezřelé nepřijde. Na biokontrolu je fronta jako blázen. Je to ta nejdéle trvající procedura na letišti. Berou mi ke kontrole stan, ale zabere to naštěstí jen chvíli. Pak už mizím do Apexu pro auto, kde je taky lidí jak opic. Je to poprvé, co prší už v okamžiku příletu na Zéland. Trochu deprimující. Na letišti jsem si ještě s využitím wifi zdarma stihl zjistit, že mi píše nějaká Denise, jestli bych ji nemohl upřesnit, kdy dorazím. Po nafasování auta jedu udělat první nákup a pořádně se proberu regálem se sušenkami, kde si odložím do košíku dost vzorků :), přihodím cestovatelskou kombinaci - chleba/marmeláda/sýr a pak už vyrážím pátrat, kde mám vlastně zabookované dnešní ubytování. Je to taky poprvé, co nestrávím první Zélandskou noc v New Brightonském kempu na břehu moře. Ve zprávách bylo něco o 12 m vlnách a nechci riskovat. Bolí to, ale nedá se nic dělat. Stavím se tam před odletem.

GPS mne zavádí asi 15 km na předměstí Christchurche do obytné čtvrti, kde stojí samé nové vilky. Chvíli jezdím sem a tam, než najdu odpovídající číslo popisné. Do pr... to není ani hotel nebo hostel. Je to běžná vilka. Jdu zaklepat a zevnitř už na mně zuřivě štěká nějaký zmutovaný yorkshir. Přichází mi otevřít starší paní a hned se ptá "Thomas?" Jakmile si vyjasníme mé znalosti angličtiny, tak mi ukazuje můj pokoj - ty woe, místnůstka 1,5 x 1,5 m s postelí. Ale co, alespoň  nebudu venku pod celtou, až dorazí Gita. Dva dny jsem nespal, takže se jen osprchuju (takové divné, sdílet s někým jeho dům) a jdu to zalomit. V noci mi pípne mobil se sms z českého Drozda (aplikace MV pro informování občanů v zahraničí) o cyklónu Gita. Neklidně se převaluji až do rána.