6.3.2018

To jsem si teda vybral flek pro stan... asi 30 metrů vedle mají jakýsi pekelný stroj, který cca co 20 minut celou noc sepnul a vrčel jako stará lednička. Ráno je přecpaná kuchyň, že nemám pomalu šanci se protlačit dovnitř. Ostatní si nabírají stejnou oranžovou vodu jako já a nikomu to nepřijde divné.

 

Z kempu jedu k Rivertonu(¤) a doplňuji si tam zásoby. Šmejdím po mořském pobřeží. Sakva, taky bych chtěl bydlet někde, kde se můžu ráno projít po pláži :(. Za rozbřesku ještě pršelo, ale teď už se začíná ukazovat slunce. Zastavuji na povinnou pravidelnou zastávku u větrem ošlehaných stromů v Colac Bay. Dále projedu ikonickou zátoku Cosy Nook a Monkey Island. Aaaach.. sladká nostalgie vzpomínek na zlatou éru adventur a LucasArts :).

 

Z výše položených vyhlídek podél zálivu je vidět vzdálené hřebeny hor Humpridge, ztrácející se v mlze. Přes Tuapere(¤) mířím severně a odbočuji(¤) na asi 20 kilometrů dlouhou štěrkovou cestu Lillburn Vallye Road, vedoucí k nejhlubšímu novozélandskému jezeru Hauroko, kam jsem měl už namířeno několikrát. Jedu rychlostí tak maximálně 40 až 50 km/hod. více se po štěrkové cestě jet nedá. Po útrpných necelých 20 kilometrech mne předjíždí policejní auto s blikajícími majáky. Po chvíli, kousek před jezerem, už vidím u cesty několik dalších policejních aut a hasiče. Zastavují mne a říkají něco o nehodě a prý to musím otočit a vrátit se. Ptám se, jestli bude cesta ještě dnes průjezdná. Vrtí hlavou, že ne. Kua, tak to mám zase štěstí :(. Hauroko se opět odkládá. Otáčím se a zase kodrcám 20 kiláků štěrkem zpět. Potkám ještě jedny cajty a sanitku.

 

Jak dorazím na hlavní tah, zamířím severněji a po chvíli odbočím(¤) na další štěrkovou cestu k jezeru Monowai. Dle informací z netu se tam nachází bezplatné tábořiště. Rád bych tam zůstal přes noc. Když dorazím k jezeru, vidím mraky aut baťůžkářů, prostě lidí, žijících co nejlevnějším způsobem. Místo na stan bych asi ještě našel, ale všechna jsou v temném, vlhkém lese. Je zima a moc se mi to tam nezamlouvá. Slyším češtinu :). Kluk s holkou, prohodíme pár vět a mizím pryč. Ještě si vyfotím rameno jezera se stromy, které jako by vypadly z Cesty do pravěku.

 

Takže opět měním plány a fičím do Lakeview holiday parku(¤) v Te Anau. Te Anau... v paměti se přede mnou otevírá kniha vzpomínek na stránce s tímto jménem. Nechce se mi věřit, že to už jsou čtyři roky, co jsem odtud vyrážel na Kepler Track. A nebo už osm let, co mi své dveře pootevřel Milford Track.

 

Je fakt zima. Než postavím vlhký stan, mám úplně zkřehlé ruce. Jdu se rozmrazit do sprchy. V recepci jsem zahlédl předpověď a nejbližší tři dny nevypadaly špatně. Zavřený v autě, bo venku je kosa, píšu deník a večeřím. Bude asi další teplotní test spacáku.