7.3.2018

Dnešní noc bylo snad kolem nuly. Budil jsem se s xichtem ztuhlým mrazem. Ráno slyším zvuky okolo se budících kempařů, ale z vyhřátého spacáku do té klemry venku se mi teda nechce. Kolem deváté se ale přinutím a lezu ven. Bude nádherně! Poprvé, co je ráno blankytně modrá obloha a slunce začíná natahovat své paprsky. Zima je ale fest. Skoro jako u nás ráno v kanclu, kdy kolega prostě musí otevřít okno a větrat, ať je venku třeba mínus třicet. Takzvaně "Evženovo dogma", o tom se prostě nediskutuje :D.

 

Na dřevěném stolíku vedle stanu sedí dva skrčení a načepýření vrabčáci, snaží se vyhřát v ranním slunci. Než se vykodrcám z kempu, nakoupím, naberu benzín atd., je skoro poledne. Vyrážím na nádhernou cestu Milford Road (¤). Trefil jsem turistickou špičku, takže je cesta plná autobusů a campervanů. Vjíždím do zeleného tunelu korun stromů, kterými na cestu pronikají sluneční paprsky. Krása.

 

Cca po dvou hodinách se blížím k Milford Soundu a moje ranní káva už chce nějakou dobu ven. Se zkříženýma nohama zastavuju u fotofleku Chasm(¤), kde je asi tak 800 lidí a aut. A do pr.... nejsou tu wecka! Kua... je to akutní, takže skáču šipku do blízkého křoví, kde už ale dřepí nějaký turista s kaťaty na půl žerdi. Pokládá kabel, proto asi jen o 2 kroky ustoupím, slušně se otočím a konečně vypouštím vyjetý olej.

 

U Milford Soundu je klasicky nabito (¤), ale štěstí je na mé straně a já trefím parkovací flek. Poflakuju se chvíli kolem, je odliv a proto se dá přejít suchou nohou i hlouběji do zálivu. Balím to a jedu pár kiláků nazpět k méně známému treku v údolí Tutoko(¤). Na netu byl článek, kde ho popisovali jako jeden ze skrytých drahokamů Milfordu. A taky že jo. Paráda, cestička deštným pralesem, plná mechu, lišejníků a padlých kmenů. Jde se sice pořád v blátě a člověk musí neustále přelézat kořeny a obcházet tlející pařezy, ale je to pastva pro oči. Na kluzkých kamenech v potocích jsem sebou několikrát málem švihnul, ale stálo to za to. Nemůžu projít celou trasu, protože mne tlačí čas. Tak se asi po dvou hodinách obracím a jdu zpět k autu.

 

Teď už provoz na Milfordské cestě citelně prořídl. Autobusy, nacpané asiaty, jsou pryč a já si v klidu užívám jízdu do necelých dvacet kilometrů vzdáleného Gunnova kempu. U odbočky z hlavní cesty mne málem klepne... oni vyasfaltovali cestu i ke Gunnovu kempu? To snad ne... za chvíli se uklidním, vyasfaltovaná je cesta jen k začátku treku k jezeru Marian :).

 

V kempu stavím stan a snažím se ubránit hordám muchniček. To je jediná slabina pitoreskního malého kempíku uprostřed divočiny Mifordských hvozdů. Muchničkám nevadí repelent a sedají na vás po desítkách. Už jsem naučený z dřívějška, že nemám nechat otevřené auto. Takže rychle stavím stan, osprchuju se a hupsnu do auta, kde se stihlo uhnízdit jen asi deset muchniček, které potkal krutý osud.

 

Zbytek večera trávím v autě plánováním zítřka a psaním deníku. Chtěl bych zkusit výstup do Gertrudina sedla. Bude se vracet kousek k Milford Soundu. Počasí má vydržet, tak toho musím využít.