17.3.2018

 

Krásné ráno. Modrá obloha a vegetací porostlé vrcholky hor dávají místu silně exotický vzhled. Přemůžu se a lezu ze spacáku. Zamířím na malé parkoviště u cesty k ledovci. Je to výchozí bod pro malou procházku k jezírku Wombat a pro celodenní trek Alex Knob. Parkoviště(¤) vždy přetékalo auty, ale dnes mám štěstí a poslední volné místo je pro mne :). Jdu omrknout jezírko Wombat.

 

Je brzo a proto se nemusím prodírat davy čínských turistů. Slunce se teprve přehupuje přes štíty hor a začíná zaplavovat okolní krajinu svou září. Nádhera. A jezírko taky. Klidná hladina a zrcadlící se koruny stromů na mne působí tak, že bych tu klidně proseděl celý den. Ale už to začíná - zvuky vrtulníků, odvážející další skupiny movitějších turistů na ledovec. Tento zvuk vás bude provázet celý den bez jediné přestávky. Musí jich tu lítat desítky. Soukromé společnosti využívají toho, že je zatím kam turisty brát, než ledovec nadobro zmizí.

 

Jsem už nalomený, že budu pokračovat na trek Alex Knob, protože počasí je super, ale ne, stejně sebou nemám vodu. Nechám si to na příště :). Po návratu od jezírka popojedu kousek k Tatare Tunnels(¤). Je to už dávno nepoužívaný, ručně vyhloubený tunel ve skále, kterým byla kdysi přiváděna voda z řeky pro těžení zlata. Tunel je volně přístupný, jen musí mít člověk svítilnu. Ale nepočítal jsem, že budu potřebovat i gumáky :). Tunelem proudí asi 15-20 centimetrů hluboký mrazivý potok. Prvních patnáct metrů se dá poskakovat po kamenech, ale pak bych už musel bosky, což se mi v úzkém tunelu, ve kterém proudí ledový vzduch, moc nechce.

 

Teď jen zběžně zkontroluju lagunu Okarito(¤), kde mne okamžitě ožerou muchničky tak, že mne svědí celé paže od dlaní až po ramena. Mířím přes Whatarou(¤) a Harihari(¤) do Pukekury(¤), kde jsem spal i posledně. Krásný koutek v divočině s domáckým prostředím. Je to vlastně jen stará, dřevěná hacienda s verandou, porostlou popínavými rostlinami, pár pokoji k pronajmutí a několika místy pro stany. Ale nikdo tu zatím není, jen cedule, ať se tu chováme jako doma a že se někdo určitě objeví.

 

Stavím stan, dělám si večeři a sprchuju se. Na hajzlíku je cedulka, že pokud je to žluté, ať nesplachujeme, pokud hnědé, tak jo :). Už se kloní k večeru a nikde nikdo. Za stan chtějí 10 NZD, což je paráda. Pokud se tu nikdo neukáže, tak nechám prachy na verandě.

 

Á, už se paní objevila. Platím a mezitím se u mého stanu vynoří banda cyklistů a začíná taky stavět stany. Na deseti metrech čtverečních teď stojí šest stanů :). To bude noc... A to jsem se těšil na krásnou, tichou samotu. Jeden z cyklistů je extrémně užvaněný, ten tu chlebárnu prostě odmítá zavřít :D.