5.3.2018

Ještě jsem tu nezažil ráno, abych se probudil za svitu slunečních paprsků. Dnešek není výjimkou. Hnusně mrholí. Rádio v autě nechytá jedinou stanici. Vyjedu nahoru na útes, kde mi začne v reproduktoru chraptět stanice s vážnou hudbou. Předpověď si tedy neposlechnu.

 

Jdu omrknout pobřežní pás zkamenělých stromů, které před 170 milióny let zasypal sopečný popel a cestou mne chytí docela prudký liják. K autu doběhnu skoro durch mokrý. Tučňáka jsem nezahlédl jediného.

 

Teď mám namířeno ke Slope Pointu a na štěrkové cestě vládne čilý pracovní ruch. Oni snad budou asfaltovat i tady... A taky, že jo. Posledních 6 kilometrů před nejjižnějším bodem jižního ostrova Nového Zélandu je už pokryto afaltem. Proč musíme mít dnes všechno naservírováno na stříbrném podnose? :(

 

Včera jsem chtěl v lese na uřvaných ptácích vyzkoušet nový mikrofon, který byl pořízen hlavně za tímto účelem. Vyšlo ale najevo, že jsem ho blbec nechal zapnutý a baterie byla totálně vyšťavená. Musím v Invercargillu sehnat novou, snad se tady tento typ prodává.

 

Na chvilku přestalo lít a já stihnul tak tak dojít od parkoviště ke Slope Pointu a zpátky. Na okamžik jsem stál 4800 kilometrů od pobřeží Antarktidy :). Zase prší. Trčím v autě u začátku treku k vodopádům Waipohatu, které mi asi opět zůstanou odepřeny.

 

Maják ve Waipapa je prozatím od asfaltky ušetřen, ale myslím, že ne nadlouho. Tvrdnu v autě na malém parkovacím plácku poblíž majáku v hustém dešti. Asi po půl hodině déšt mírně polevuje a přechází v mrholení. Vyskočím ven a jdu oběhnout maják. Na smysluplné fotky je absolutně nevhodné světlo. Ruším kvůli počasí zbytek dnešních plánů a mířím k západu do Invercargillu a dále do kempu(¤) u Oreti Beach, který si pamatuju z doby před čtyřmi roky.

 

Kemp se nezměnil, pár hipíků, bydlících v zadních částech kempu, vytváří domácí atmosféru :D. Já stavím stan poblíž jejich letitých karavanů. Dopíjím zbytek cideru a je mi všechno jedno :). V kuchyni si doplním lahve vodou, ale je nějaká oranžová - nevěřícně na to koukám a za mnou se ozve otázka, jestli nechci zbytek podivného exotického ovoce, který zbyl od večeře klukovi a holce, kteří tady taky stanují. Ale po cideru nemám na ovoce chuť, tak jen poděkuju a pakuju se se svými dvěma lahvemi plnými oranžové vody ke stanu.

 

Stan trochu uschl, což je fajn, ale v kempu vyvěšená předpověď počasí věští noční 4 stupně nad nulou. Doufám, že jsem blbě viděl. U stanu se mi začaly rozlepovat podlepené švy. Snad to vydrží do konce března a já nebudu muset spát v chatkách, to by se mi sakva prodražilo :).